Setkání v Brně

sobota 6. 9. 2014

Ranním vlakem přijíždím do Brna. V 9:30 nám odjíždí autobus Student Agency na letiště do Vídně. Před nádražím se setkávám s ostatními členy výpravy. Jede nás 7 – já a 6 chlapů J. Vyrážíme tedy v sestavě: Pružina, Éťa, Rolf, Kolouch, Brůs, Rychlonožka a jeho veličenstvo Sir William. Let probíhá bezproblémově, přestupujeme v Istanbulu, kde čekáme necelých 6 hodin na letadlo do Teheránu.

15939049448_4e3833b694

Přistání v Teheránu, Cestování místní dopravou, Výměna peněz, Odjezd do hor

neděle 7. 9. 2014

Ve 3:35 přistáváme v Teheránu. Vydání víz šlo nad očekávání hladce. Měli jsme předem vyřízeno pozvání od agentury, které nás stálo 50 dolarů. Jen Rychlonožka pozvání neměl, protože si vyřizoval na poslední chvíli pas, tak se docela klepal, aby hned nemusel dalším letadlem zpět. Nakonec mu vízum nalepili do pasu zároveň s námi, tak jsme propadli úvahám, jestli ty naše zvací dopisy náhodou nebyly vyhozené peníze? Ale což, jistota je jistota, hlavně že nás Írán na 14 dní přijal do své náruče, tak hurá do víru velkoměsta!

Mezinárodní letiště je vzdáleno zhruba 50 km od Teheránu, prvním úkolem je dopravit se do města a dostat se na jeho druhý konec, odkud vyrážíme dále do hor. Teherán je velkoměsto velikostně srovnatelné třeba s Londýnem, vyklube se z toho nakonec úkol na celý den. Před letištěm sháníme dopravu, řidiči autobusů svorně tvrdí, že žádný autobus do města nejede, pouze na nějaké sběrné parkoviště, musíme si vzít taxi. Taxikáři vidí cizince, tak nasazují ceny pro cizince, nakonec se domlouváme s jedním, který je ochoten odvézt nás všechny najednou větším autem za 600 rijálů. Vyhodí nás na stanici metra, kupujeme jízdenky, které stojí v přepočtu na naše pár korun, a vstupujeme do podzemí. Je kolem 6 hodiny ráno, Íránci jednou do práce. Vlaky jsou narvané a na dalších zastávkách lidé pořád přistupují. Ženy mají vyhrazené vozy na konci a na začátku vlaku „only women“. Neznamená to, že by nemohly cestovat v jiných vagónech, ale evidentně dávají přednost ženským vozům, aby se nemusely mačkat ve vagónech s chlapy. Jelikož jsem v naší výpravě jediná žena, cestuji spolu s kluky. Nastává situace pro mě nepříjemná, kdy jsem jediná žena (bílá) ve vagónu napěchovaném chlapy a všechny pohledy černých očí se upírají na mě. Ve voze je ticho, nikdo nemluví, jen ty pohledy … pane bože, co tu dělám, tohle asi není akce pro ženský, zbláznila jsem se, když jsem se rozhodla jet?

DSC07831.jpg

Vystupujeme, máme dva úkoly: zaplatit agentuře zvací dopisy v jednom místním hotelu a vyměnit peníze. V tuto ranní hodinu už je v Teheránu maximální provoz, auta jezdí zběsile a mezi nimi se proplétá spousta motorek, přejít silnici je téměř sebevražda, chodci prostě musí vychytat okamžik, kdy to stihnou přeběhnout, nehrozí, že by jim někdo zastavil. Musíme se v tom mumraji naučit kličkovat a daří se nám to, hledáme hotel. Už teď je dost teplo, slunce svítí, říkáme si, jaké to tu bude přes den. Hotel jsme našli a je to jako oáza. Platíme poplatek za víza a rozhodneme se, že si tu dáme snídani. Snídaně je bohatá, švédský stůl s íránským chlebem (tenké placky), máslem, medem, sýrem, salámem, zeleninou, vajíčky na tvrdo, čaj, káva a džus. Je to nádhera, po probdělé noci shodit těžké bágly, posedět si ve stínu, pořádně se nadlábnout, vykonat hygienu… Pak už se vydáváme ven a hledáme směnárnu. Je ještě poměrně brzy a směnárny jsou zavřené. Narážíme na fenomén, s kterým se budeme setkávat po celou dobu pobytu. Totiž, pokud se v Íránu na ulici někoho zeptáte, aby vám ukázal cestu, je ten člověk ochoten se pro vás rozkrájet. Půjde s vámi klidně několik kilometrů a ochotně vám bude dělat průvodce, ovšem má to jeden háček. Velmi často ten člověk sám neví, kam jde a kde váš cíl hledat, ale nechce prostě odmítnout, tak vás někam vede. Cestou se nabalují další a další průvodci, kteří tomu vašemu prvnímu průvodci radí, nebo třeba sami převezmou vedení. Je to cesta do pekel, ale nějak se tam člověk dostat musí… J. Tak se stalo, že jsme před jistým krámem kapitulovali, hodili bágly na chodník, sedli na ně a s průvodcem šli vstříc směnárně jen nejotrlejší dva z nás. My ostatní jsme mezi tím sledovali systém zavlažování  a život ve městě. Podél chodníků vedou otevřené betonové strouhy, kterými v určité hodiny teče voda a tak se udrží při životě pásy zeleně, které jsou vysázeny kolem chodníků. Většinou se o to stará nějaký člověk, který vodu pouští, vyhrabuje odpadky apod. Takto fungovaly všechny parky a zelené plochy, které jsme ve městech viděli, zdá se, že profese zahradníka je v Íránu dost žádaná. Zatímco jsme seděli na báglech a čekali na naše finančníky, dostalo se nám první možnosti komunikace s místními. William konverzoval s místními obchodníky, kteří se na nás přišli podívat, mě oslovila nějaká kolemjdoucí velmi slušně a pěkně oděná žena, jestli nepotřebujeme pomoc. Požádala jsem ji, jestli je možnost zajít si někde v okolí na toaletu. Byla to lékařka, o dva domy dál měla ordinaci, vzala mě tam, hned mi nabízela čaj a buchtu, dala mi na sebe telefon, kdybychom potřebovali pomoc. Musela jsem s díky její pohostinnost odmítnout a spěchala zpět za klukama. První příjemné překvapení – tohle by se u nás určitě nestalo, aby člověka někdo nezištně oslovil na ulici a nabídl mu pomoc. Inu jiný kraj, jiný mrav, a tohle byl teprve začátek.

DSC07844.jpg

Po úspěšné výměně peněz jsme se rušnou ulicí plnou obchodů vrátili do metra. Ulice byla plná krámků s jedním typem zboží, tady se všude prodával nábytek. Dost nás dusil kouř a smog z aut, která se bez ustání řítila ulicemi, navíc už bylo pěkně vedro. Dobrali jsme se metrem za pomoci několika „ochotných íránských průvodců“ na autobusové nádraží, odkud vyrážel autobus naším směrem. Čekání jsme si zkrátili v místní čajovně. Autobus byl luxusní, klimatizovaný, proti našim zde byl tak poloviční počet sedadel, dostali jsme zmražené pití, sušenky a nějaké další pamlsky. Cesta trvala asi 2 hodiny a nechali jsme se vyhodit na odbočce do vesnice Varengeh Rud, odkud jsme chtěli vyrazit do hor.

DSC07871.jpg

Dalším úkolem bylo sehnat benzín do vařičů. V místě benzínka nebyla, místní nám prodali napřed jakési palivo načervenalé barvy, naštěstí jme to vyzkoušeli a zjistili, že našim vařičům chutnat nebude. Tak jiný Íránec za úplatu vycucnul benzín ze svého auta. Sehnali jsme i odvoz do naší nástupní vesnice do hor Varengeh Rud. Auto nás vyhodilo na jejím konci, byl už podvečer a před námi daleká pláň J … tedy ne tak docela, spíše údolí s říčkou, kterým jsme měli postupovat dále. A tak jsme postupovali. Odmítli pozvání na čaj od místních frajerů, kteří chodili za vesnici nejspíš hulit, a utábořili se na prvním rovném plácku hned u potoka. Následovalo mytí zpocených těl, vaření prvního společného jídla, první oheň (mezitím stihli Íránci na protějším svahu zapálit pár keřů – asi nám chtěli ukázat, jak se správně dělá oheň) a první kytara a spánek spravedlivých.

Nástup na trek do pohoří Alborz

pondělí 8. 9. 2014

Ráno nás probudilo sluníčko a modrá obloha, jako ostatně v Íránu každý den. Vaříme snídani, jdeme položit první horské medvědy, brodíme řeku a pokračujeme vstříc horám. Éťa začíná lovit první havěť, za účelem čehož se vyzbrojil takovým speciálně upraveným klackem, kterému říká vznešeně „herpetologická hůl“. Za účelem vyšťourání havěti je potřeba odvalit velký balvan, v čemž mu ostatní kluci (zatím ještě nadšeně) asistují. Pokračujeme dále, slunko peče, potkáváme baču, který vleže hlídá stádo ovcí a koz, za chvíli proti nám jdou čtyři chlapi, jeden z nich je zraněný, má zkrvavený obličej, který si před námi zakrývá. Ostatní jej podpírají z obou stran a první vede mezka, na kterém zraněný sedí. Ani nemáme odvahu si je vyfotografovat, jen stručně pozdravíme „salam alejkum“ a jdeme si svojí cestou. Uvažujeme, co se asi nebohému bačovi mohlo stát, možná vystřelil z nějaké amatérsky dělané zbraně…

DSC07880.jpg

 Po nějaké době už máme horka a těžkých báglů dost, zalézáme za velký kámen a vaříme kávu. Kávu připravuje Sir William a způsob přípravy je to skutečně královský. Má s sebou zrnkovou kávu,  mlýnek, pro tuto akci speciálně vyrobený plechový dripper (trychtýř) a filtry na překapávání. Taky vybalujeme buchty – ty co nám ještě nestihly zplesnivět a kafíčko si užíváme. Co nás čeká potom není zrovna růžový – dáváme se na cestu soutěskou vzhůru podél menšího potoka, která odbočuje z širokého údolí, kterým jsme zatím postupovali. Občas se chladíme v potoce a šplháme vzhůru. Když se najde kousek stínu, házíme bágly na zem a odpočíváme. V pohoří Alborz nejsou žádné stromy, jen vyprahlá pláň s nízkými suchými keříky. Říkáme si, jak tu musí být na jaře krásně, jen pár týdnů v roce, kdy se vše zazelená a rostliny vykvetou. Éťa vymyslel hru na „vzácné místo“. Hra spočívá v tom, že kdokoli z výpravy má právo vyhlásit jednou za den „vzácné místo“. Většinou je to nějaké místo, kde odpočíváme. Po vyhlášení místa Éťa přečte krátkou povídku z knihy, na straně kde ji vyhlašovatel otevře. Všichni se tím bavíme – jednak je to praktické z důvodu prodloužení odpočinku, jednak je to docela na bednu, pochopit, co autorka knihy vlastně chtěla oním příběhem sdělit. Korunu tomu vždy nasadí Kolouch, který prohlásí, že to zase nepochopil (člověk si pak říká, že v tom aspoň není sám).

DSC07919.jpg

Pokračujeme stále strmě vzhůru, údolí se zužuje, potok tvoří sem tam nějakou kaskádu, s bágly je to dřina, ale pořád je na co se dívat, tak cesta nějak ubíhá. Sluníčko se pomalu sklání k obzoru a my se dostáváme k vrcholu soutěsky. Zatím to nevypadá na zakempování, míříme k jezeru, které už by mělo být někde kousek odtud. Pomalu se stmívá a nám síly ubývají. Mě tedy rozhodně. Jsme už v nadmořské výšce, která se blíží k 3.500 m nad mořem a je to znát. Pomalu se začínají projevovat první příznaky nedostatku kyslíku. Jsem v takové výšce poprvé, ještě netuším, co to se mnou bude dělat. Slunce zapadlo, už je tma a my stále hledáme jezero, u kterého chceme tábořit. Nemám sílu, jdu systémem 20 kroků, pauza, 20 kroků, pauza … přikládám to únavě z předchozích dnů. Kluci jdou napřed, jezero nenašli, hledáme tedy trošku rovný flek, kde bychom se utábořili. Vaříme večeři, já zalézám do stanu, na večírek mi dnes nějak nezbývá sil.

DSC07952.jpg

Průzkum okolního  terénu, Aklimatizace v horách

úterý 9. 9. 2014

Probouzí nás slunce, ve stanu je pekelně vedro. Je tu něco na způsob pouštního klimatu, přes den pěknej hic, aspoň že vítr fouká, ale jak zapadne slunce, je potřeba honem obléct svetr, bundu a čepici. Připadám si jak přejetá, dojít vykonat hygienu k potoku je pro mě téměř nadlidský výkon. Kluci jsou celkem v pohodě, tak vyrážejí na průzkum okolních kopců (najít to zatracený jezero) a já zůstávám ve stanu hlídat tábor. Hlídat tábor tady vůbec není potřeba. Hory jsou totiž zcela liduprázdné. Od včerejšího dne jsme nepotkali ani živáčka a ještě pár dalších dnů nepotkáme. Ve stanu se nedá být, je to horší než sauna, tak se uchyluji do předsíňky, která poskytuje stín a zároveň i vzduch a snažím se něco číst.

DSC07957.jpg

Uteklo to jako nic a kluci se pomalu vracejí do tábora, každý sbíhá z jiné hory, rozdělili se na průzkum. Jezero nikdo z nich nenašel. Rolf prohlašuje, že už aspoň ví, co byly ty černý fleky na fotomapách, když  plánoval trasu. Byly to „ty zkurvený bolševníky“, co tu rostou všude kolem vyschlých koryt potoků. Zato však Éťa objevil skvělé místo pro tábořiště. Tak uvaříme, najíme se, sbalíme věci a posuneme se dále. K mojí nelibosti je tábořiště na kopečku. Kluci mi z báglu odebrali a rozdělili mezi sebe jídlo, za což jsem jim neskonale vděčná, je to luxusní, nesu si opravdu jen své věci. A stejně nemůžu J. Do kopce postupuji opět systémem „ještě tam k tomu keříčku dojdu a dám si pauzu“ a pak následuje lapání po dechu. Pomalu jsme se doštrachali na to opěvované tábořiště. Musím uznat, že stojí skutečně za to. Travnatá plošinka kousek pod vrcholem špičaté kamenité hory s překrásným výhledem na západ slunce a prameništěm kousek odtud. Rozbíjíme tábor a jak nemusím do kopce, tak je mi zas hej. Vaříme chutné pokrmy, pak se jimi nacpeme a chceme dělat oheň. Nemáme však palivo, žádné stromy tady nerostou. Co se zde však nachází v hojné míře, je trus různých zvířat divokých či domácích. Rolf se s láskou ujme jeho sběru, vybere si k tomu vhodný nástroj – Éťova herpetologická hůl je rázem překřtěna na „hovnologickou hůl“. Večírek je to skutečně náramný, zpíváme staré songy a smějeme se kdečemu, kyslík nám najednou nechybí. Začne chybět až ve stanu, když ucítíme ten strašný smrad z našich hader z toho povedeného ohýnku.

DSC07978.jpg DSC07990.jpg

Hledání jezera, Výstup na horu Kaman Kuh

středa 10. 9. 2014

DSC07984.jpg

Probouzí nás sluníčko, vytahuje ze stanů. Celou noc mám ucpaný nos, nedá se moc dobře dýchat. Všichni smrkáme krvavé sople, sliznice máme vyschlé od větru, suchého vzduchu a možná i nedostatku kyslíku. Vaříme snídani a je rozhodnuto – jde se dobýt čtyřtisícovka Kaman Kuh. Na tomto plácku spíme tuším ve výšce 3.800 m a kousek. Bereme jen malé batůžky, stany necháváme bez dozoru, budeme tu spát ještě jednu noc. Pro začátek na zahřátí šplháme na špičatou horu nad naším tábořištěm. Vrcholek je skalnatý, je odtud nádherný výhled na protější majestátní horu Azad Kuh, jejíž vrcholek nám trochu připomíná Matterhorn. V údolí je salaš, pasou se tam ovce. Vrchol hory si moc užíváme, někdo zde vyhlásil vzácné místo, tak si čteme povídku. Následuje sestup sypkým terénem a pak už navazuje pohodová pěšinka vedoucí po vrstevnici. Z takové vyhlídkové cesty jsem nadšená, dá se to dokonce i udýchat. Navíc zde poprvé od doby, co jsme se vzdálili od civilizace, narážíme na signál, tak honem posíláme domů sms našim drahým pozůstalým, aby nepropadali panice, že žijeme a docela dobře. Naše cestička se vine po úbočí kopců a dostáváme se pod vrchol hory Kaman Kuh. Zde se naše výprava dělí, nevyběhané mládí (Kolouch, William, Rychlonožka + lesník Éťa) se vydává šplhat na vrchol hory, moudré stáří (Rolf, Brůs a Pružina) se odebírá rekreovat k jezeru, které jsme konečně našli! Pravda, není teď k rekreaci zrovna sezóna, jezero je kompletně vyschlé, ale ani to nezabrání Rolfovi pěkně si v něm zaplavat. Naše skupinka se vrací pomalu zpět k tábořišti. Pořád je nádherně, slunce žhne, jdeme ještě cestou nabrat k potůčku vodu, když v tom uslyšíme z dálky halekání. Na vrcholu hory Kaman Kuh vidíme čtyři mravenečky, kteří nám mávají a ty mocné hlasy patří jim. Tak to dokázali! Čtyřtisícovka byla dobyta! Hurá!

DSC08073.jpg

V táboře odpočíváme, konáme hygienu a naši hrdinové se vracejí. Vyprávějí nám zážitky, jak dobývali vrchol, jak měl William krizi, protože mu Kolouch utekl s toaleťákem a nemohl tak málem překonat výškový rekord v položení medvěda, že na vrcholu kupodivu vůbec nefoukalo a taky jak hledali vhodnou sestupovou cestu zpět. Kluci si asi docela mákli, Kolouši dostali úpal a zalezli brzy do stanu. My zbývající jsme vařili a připravovali oheň. Tentokrát byla zvolena jiná strategie. Kluci doslova vykopali a vytrhali ze země na stráni suché keříky a navršili jich obrovskou hromadu vedle ohniště. Přece jen ti Íránci dole u potoka měli pravdu, když nám předváděli, jak se dělá oheň. Tohle už byl voňavější ohýnek!

DSC08121.jpg

 DSC08127.jpg

Hřebenovka pustinou, Pozvolný sestup z hor

čtvrtek 11. 9. 2014

Dnes opouštíme toto krásné místo, musíme se posunout dál. Pomalu budeme sestupovat z hor. Naše trasa vede zatím vzhůru do kopce přes hřeben, a dál směrem k civilizaci. Cesta je to opět super krásná a vyhlídková, mám pocit, že jsem se konečně aklimatizovala, už se mi chodí relativně dobře i do kopce, problémy s dechem ustoupily. To je teda dost, když už se chystáme sejít dolů. Cestou se nám naskytne pohled na veliký činný lom a taky na první vesnici. V minulých dnech žádné stopy civilizace na dohled nebyly, jen pustina, což bylo nádherné. Zatím se držíme hřebene  přibližně ve stejné výšce, procházíme suťovým polem a v dolíku si dáváme svačinu. Pokračujeme dál a ejhle – zůstáváme stát na skalním ostrohu, pod námi hluboké údolí, které nezbývá, než překonat. Jdeme do toho po hlavě a za chvíli už zase stojíme na protějším kopci ve stejné výšce, jako před tím.

DSC08144.jpg

 Za chvíli se nám naskytne pohled do dalšího údolí, vidíme ovčí pěšinku, která traverzuje svah a mírně klesá do údolí naším směrem, rozhodneme se ji využít. Pěšinka je to opravdu zvířecí, ale naštěstí i pro člověka schůdná, vede nás až k salaši s pastvinou, kterou vidíme hluboko pod sebou v údolí. Sejít k nim nám dává docela zabrat, svah je poměrně prudký a rozrytý od ovčích kopýtek, každý si hledá svoji trasu a dole se všichni šťastně scházíme u ovčího pramene. Éťa hned koná hygienu, vylije na sebe dvě dvoulitrové flašky vody, které nesl v batohu, voda je podle něj příjemné teploty k mytí, tak někteří jeho příkladu následujeme. Při rozdělávání ohně opět uplatníme včerejší keříkovou metodu, která se osvědčila. Jak se pomalu stmívá, žene bača nahoru ovce, zažene je k našemu prameni, bojíme se trochu o své stany, ale stádo se naštěstí drží na protější stráni. V noci je tu o poznání tepleji, než na hřebenech hor, ráno musíme konstatovat, že je to první noc, kdy jsme se pořádně vyspali, sestup do nižší nadmořské výšky nám prospěl.

DSC08149.jpg

 Sestup do civilizace, Svatební hostina, Divoká jízda do Teheránu

pátek 12. 9. 2014

Ráno vaříme snídani, balíme stany a bágly a zahajujeme sestup po ovčí pěšině. Cesta je poměrně schůdná, brzy pod sebou uvidíme baču jedoucího na mezku vzhůru po cestičce. Radši se honem zahalujeme, já šátek, kluci místo kraťasů dlouhé kalhoty. Musíme si zvykat, že zase vstoupíme do civilizace. Cestička nás vede stále do údolí, kde teče potok, strašně už se na něj těšíme, po několika dnech nemytí je to naše spása. V údolí rostou šípkové keře a ocúny, pro rostliny je tu příznivější klima. Pěšina je místy podemletá potokem a vypadá to trochu nebezpečně, naštěstí se pod nikým z nás svah neutrhl. Konečně nacházíme místo vhodné k odpočinku a hlavně ke koupání. Hurá! Svačíme, myjeme se, pereme, vaříme kafe, odpočíváme, užíváme slunce a vody. Pak pokračujeme dál. Krajina se mění, objevují se políčka a zahrady, za chvíli první domy, jsme ve vesnici. Teď už to s tím zahalením musíme vzít vážně, oblékám šátek a dlouhou košili, sbohem horská svobodo! J. Došli jsme do jakéhosi centra vesnice, je tady obchod. Kluci jdou nakoupit, já s Rychlonožkou hlídáme batohy. Najednou se kolem nás začíná srocovat spousta lidí, převážně mužů, drží se v kruhu kolem, okukují nás, někteří zkouší navázat konverzaci. Asi tu bílé huby moc často nevidí. Je to skoro až nepříjemné, připadáme si trošku jak cvičené opice. Jeden tatínek nosí v náručí malého synka, chodí kolem nás a vysvětluje synkovi v perštině, že máme batohy, k čemu jsou dobré, co že jsme to asi za blázny… Jeden muž se osmělí, přijde ke mně a povídá mi lámanou angličtinou, že nás zve na oběd. Říkám mu, že děkujeme, ale že je nás ale 7, tak ať to zváží. Pozvání však nakonec doopravdy platí, Kolouch s Williamem nás vedou podle pokynů domorodců do budovy hned vedle mešity. Zouváme si boty, budova je vystlána koberci, je tu veliká místnost, ve které vidíme na zemi prázdné nádobí a zbytky po nějaké velké hostině. Později se dozvíme, že tam probíhala svatební hostina. Pro nás je nově prostřeno – to v Íránu znamená, že se na koberce položí velký igelit a na ten potom přinášejí jídlo. Při pohledu do kuchyně se nám naskytne úžasná podívaná – jeden člověk sedí na zemi u velkého kotle a nabírá jídlo, další podávají nádobí a jídlo upravují, v kuchyni je velký šrumec, všechno jen lítá a funguje, za chvíli se pro nás nosí na stůl (tedy vlastně na zem).

DSC08153.jpg

 Z počátku k jídlu přistupujeme s nedůvěrou, časem se naše obavy rozplývají, jídlo je totiž vynikající. Na talíři máme každý hromadu rýže, rýže je bílá a nadýchaná, nahoře je trocha rýže žluté (uvařené se šafránem) a na ozdobu nasekané rozinky. Pod rýží je zahrabaný velký kus masa – typujeme asi hovězí nebo jehněčí, měkoučké, šťavnaté. K tomu nějaké ostré papričky, malé citrónky a každý misku výborného domácího jogurtu, v dalších mističkách omáčka, vzdáleně připomínající náš guláš a ještě nějaká zapečená rýže. K pití dostáváme v konvičkách něco, co nemůžeme identifikovat, tekutina je čirá s kousky jakoby vysráženého mléka, okořeněná, osolená, okyselená. Chutná to výborně, odhadujeme to asi na syrovátku nebo podmáslí. Hody jsou zakončeny čajem. Tak jestli z toho se neposerem, tak už nikdy, říkáme si. Naštěstí jsou naše obavy plané, v Íránu nemáme sebemenší zažívací potíže opravdu po žádném místním jídle. Děkujeme našim hostitelům, to tedy bylo nečekané a moc příjemné uvítání zpět do civilizace.

Jdeme pěšky k nejbližší křižovatce, která má odtud být asi 4 km. Slunce peče a my stopujeme. Dělíme se na skupinky podle stanů. Kolouch s Williamem, Rolf s Rychlonožkou a ve trojici já s Brůsem a Éťou. Postupně se nám všem daří zastavit nějaké auto a šťastně se scházíme v údolí u mešity. Panuje zde čilý ruch, u mešity parkoviště, spousta obchodů a stánků. My kupujeme chleba, který se peče na stěnách pece a tvoří jej tenké velké pláty. Chleba kupujeme značné množství a později tomu začínáme říkat „kniha“, protože obdélníkové placky přeložené napůl tvoří jakousi velkou „bychli“, ve které se dá i listovat. Ještě nabíráme před mešitou vodu a jdeme stopovat. Potřebujeme se dostat zpět do Teheránu, odkud máme namířeno k jeskyním Ali Sadr. Stopování v této lokalitě není jednoduchá věc. Auta neskutečně rychle a nepřehledně brázdí silnici v jednom směru, provoz je obrovský. Nejdřív stopnou Kolouši, my se marně snažíme. Vedle nás stojí auto, ze kterého vykukuje mladá íránská slečna a pořád se na mě usmívá. Chce se se mnou vyfotit. Přijíždí další auto se dvěma kluky a zůstává stát vedle nás. Nakonec nám posádka auta mojí nové kamarádky zařídí odvoz oním dalším autem. Radujeme se, nacpeme se dovnitř, já vzadu mezi Brůsem a Éťou, bágl na břiše, ale to nevadí, hlavně, že jedeme. Začíná divoká jízda. Řidič se s tím vůbec nemazlí, řeže zatáčky, předjíždí hlava nehlava, proplétá se mezi auty, občas je to o fous. Ostatní řidiči si počínají úplně stejně. Nejvíc nás děsí, že všichni jezdí v protisměru a vůbec jim to nevadí. Po nějaké době nám dochází, že silnice do Teheránu musí být z jedné strany uzavřena a je dnes průjezdná jen jednosměrně, je totiž pátek večer (pro muslimy něco jako neděle – konec víkendu) a všechna auta se valí zpět do města. Éťa má hrůzu v očích a při každém řidičově manévru se děsí, mně to přijde spíš zábavné, většinou na cestách místním řidičům důvěřuji, oni jsou ve svém prostředí, znají to a vlastně ani v tu chvíli nic jiného nezbývá. Nakonec i Éťa rezignuje a necháváme se prostě vézt. Jízda je okořeněna skvělou orientální muzikou a taky je třeba ocenit fakt, že nás kluci svezli více než 100 kilometrů. Když přijíždíme do Teheránu, je už tma, ve městě je dopravní zácpa, pomalu se posunujeme k cíli, řidič nás vysadí přímo u autobusového terminálu. Jsme tu první, za chvíli dorazí Kolouši a čekáme na Rolfa s Rychlonožkou, kteří jeli autobusem a musí k nám dorazit ještě přes kus Teheránu. Jdeme do čajovny a mě začíná něco svědit na zádech. Je to dost nepříjemné, nevím co to je, žádné vyrážky tam nejsou, jen to svědí. Už párkrát jsem na cestách dostala alergii po bodnutí hmyzem, cítím, že začínám opuchat. No fuj, co to zase je. Přesouváme se ven do parku a leháme si na karimatky, Éťa mi radí, ať si převlíknu všechny hadry, což hned učiním. Beru si Zirtek, není mi dobře, snažím se spát. Najednou přichází sms od Rolfa a Rychlonožky, za pět minut budou u nás. Hurá, stíháme ještě noční autobus do Hamedánu. Následuje bleskové balení a úprk k autobusu. Naloďujeme se. Náhončí, který jezdí v autobuse vedle řidiče, cestou přes Teherán vyvolává z okýnka „Hamedan, Hamedan, Hamedan“ a na některých křižovatkách přistupují další pasažéři. Do Hamedánu dorážíme v noci, nocujeme v parku pod stromem vedle autobusového terminálu.

DSC08165.jpg DSC08168.jpg

Návštěva jeskyní Ali Sadr

sobota 13. 9. 2014

Ráno nás probouzí slunce, jako každý den. Naštěstí nás z parku nikdo nevyhodil. Balíme se a snídáme. Jdu na WC, které je naproti přes cestu. Obouvám boty, jsou mi nějaké malé, v zrcadle vidím opuchlý obličej, paráda, beru si další Zirtek. Díky tomu prožívám většinu dne jakoby v mlze, ale dá se to aspoň zvládnout. Na zádech se mi objevují nehezké rudé skvrny. Po prozkoumání příznaků doma na internetu to tipuji na štěnice, asi tak sto kousanců. Trvalo asi měsíc, než fleky na zádech vybledly. Za pomocí dvou taxíků se přesouváme na nádraží, odkud jezdí minibusy. Cesta do Ali Sadr je dlouhá a kodrcavá, ke konci se modlím, abychom tam už byli.

DSC08169.jpg

Konečně vystupujeme před areálem jeskyní. Obklopuje je park s různými budovami, kde jsou obchody, toalety a samotný vstup do jeskyní. V parku je opět spousta na kobercích a dekách piknikujících Íránců, někteří mají i stan, který je chrání před sluncem a zraky kolemjdoucích. Sedáme taky na trávu, kluci koupili meloun, mňam, jdeme na něj. Všude tu lítá spousta vos, musíme dávat pozor, abychom nějakou nezakousli. Za chvíli už vstupujeme do jeskyní. Je tu ohromné množství lidí, procházíme turnikety i s velkými bágly, které si chceme někde odložit. Je nám však řečeno, že máme jít i s batohy. Do jeskyně jdeme dlouhou chodbou, bez průvodce, dav proudí, až se v jednom místě zasekne. Stojíme a čekáme. Říkáme si, že si to s těma batohama fakt užijeme. To je teda síla! Nakonec se řada pohne a my se dostáváme k místu, kde se nastupuje do lodiček. Tady si nakonec můžeme batohy odložit. Panuje zde čilý ruch, lodičky jsou navázány za šlapadlo, jedno většinou táhne 4 – 5 lodiček. Íránci pokřikují, loďky do sebe naráží, je to pěkný mumraj. Jeskyně je obrovská, proplouváme různými dómy, krápníková výzdoba se mi zdá oproti našim jeskyním dost poničená a mrtvá, ale i tak je to zážitek. Část jeskyně se prochází pěšky, potom se zase naloďujeme a jedeme zpátky. Žádný výklad ani průvodce tu není, pokud je tu k vidění nějaká zajímavost, jsou na stěnách velké světelné šipky s nápisy.

DSC08178.jpg

 Po výstupu na povrch zemský jdeme navštívit restauraci. Usazujeme se na typických koberci vyložených postelích a chceme si objednat. Jídelní lístek je ve fársí, nerozumíme ničemu. Číšníkem je tu mladý kluk, který shání někoho, kdo umí anglicky. Dáváme si osvědčený kebab s rýží, Éťa je odvážný a objednal si něco s bramborem. Za chvíli přinášejí jídlo. Nám kebab z mletého masa s pečeným rajčetem a rýží, k tomu chleba, to už známe, zato Éťovo jídlo je velmi zajímavé. Je to taková červená omáčka ve vysokém plechovém koflíku a k tomu dostává ještě mělkou misku s jakousi kovovou palicí. Netušíme, k čemu to je. V omáčce plave cizrna, kousky masa a jeden velký brambor. Éťa nám dává ochutnat, je to moc dobré, tiše mu závidím. Naše rýže je trochu suchá. Nakonec přicházíme i na to, k čemu je to divné náčiní. No jasně, na rozmačkání toho bramboru! Doma se mi recept na toto jídlo podařilo najít na internetu. Jmenuje se Ab-gušt a omáčka se má nejdřív sníst s chlebem na způsob polévky, to husté se posléze v misce rozmačká a konzumuje se zabalené v íránském chlebu.

DSC08202.jpg

 Minibus nás veze zpět do Hamedánu. V autobuse s námi cestují dvě mladé sličné Francouzky. Kolouch s nimi chce navázat konverzaci, leč marně, holky jsou netečné, dělají, že spí. Princezny nafoukané! Tak aspoň uděláme fotku, která zobrazuje, kterak si Kolouši na spící Francouzky brousí zuby. Máme z toho velkou legraci a popíjíme k tomu čaj, který jsme dostali v restauraci do petflašky i s kelímky, protože už jsme jej kvůli odjezdu autobusu nestihli vypít.

DSC08217.jpg

V Hamedánu se necháme vyhodit u velkého bus terminálu, kde však zjišťujeme, že naším směrem nic nejede. Chceme se dostat do asi 150 km vzdáleného města Kermanshah, tedy lépe řečeno do místa Bisotun, kde se nachází historické skalní reliéfy. Nakonec nás taxík odveze k místu, odkud mají jezdit do Kermanshahu autobusy. Jedná se o rušnou křižovatku, je už podvečer, panuje zde obvyklý hustý Íránský provoz, až zmatek. Stojíme u silnice a stopujeme. Na autobus to moc nevypadá. Nakonec jeden zastaví Kolouchům, je ale plný. Kolouši obdrží príma nabídku, jet v zavazadlovém prostoru. My ostatní si říkáme, že se asi zbláznili, ale oni s nadšením přijímají a lezou dolů mezi bágly. My ostatní stopujeme dál. Na této křižovatce působí člověk v zeleném triku, kterého posléze nazveme „ředitelem křižovatky“. Tváří se, že nám pomáhá, stopuje s námi a komunikuje s řidiči. Posléze se nám podaří bez jeho pomoci stopnout dvě auta zároveň, nakládáme bágly, jen ředitel křižovatky nám to najednou komplikuje, běží k nám, otravuje řidiče, kazí nám smluvenou cenu a chce jet taky. Naštěstí se mu náš řidič vysmál a setřásli jsme ho. Jedu v autě s Éťou a Brůsem, osazenstvo našeho stanu je tedy pohromadě. Je už večer, venku tma a nevíme, jestli se nám na noc podaří všem setkat. Cesta ubíhá dobře, už není tak vedro, skvělá orientální hudba se line z rádia. Pozorujeme nouzové dojezdové pruhy pro náklaďáky, které se tu každou chvíli odpojují ze silnice a končí v písku v protisvahu, sjíždíme dlouhý kopec. Náš řidič nás svezl asi 100 km, tady končí. Ve městě nám pomáhá sehnat další odvoz. Zastavili jsme u chodníku, kde stojí jakési auto. V něm člověk, vedle nějaký mladší kluk, mluví trošku anglicky a pomáhá nám komunikovat s řidičem. Nakonec je vše domluveno, za úplatu nás sveze dál. Nakládáme bágly a ten mladý kluk nám dává na rozloučenou vlašské ořechy, prý si je máme doma zasadit a vyroste z nich strom. Mám je oba doma, snad jeho přání nezklamu. Řidič nás veze dále a my ho prosíme, aby nám někde zastavil na záchod. Přece jen jedeme už dlouho. Zastaví nám u mešity. Je tu spousta lidí, vládne tu pravá orientální atmosféra. K našemu úžasu zde potkáváme Kolouchy, jejichž bus tady taky zastavil. Velice si pochvalují jízdu v zavazadlovém prostoru, prý tam mají škvíru na dýchání, skoro to vypadá, jako by si pohodlnější způsob přepravy ani neuměli představit J. Přemýšlíme, co asi Rolf s Rychlonožkou. Jedeme dále a necháme se vysadit na smluveném místě v Bisotunu. Čeká nás dlouhé vysvětlování našemu řidiči, že tu chceme opravdu zastavit, ano, tady, mimo město, v noci, a že budeme spát venku. Nechce něco takového dopustit. Zve nás na nocleh k sobě domů, zítra nás sem zase doveze. Je smutný, že odmítáme, má o nás starost. Vystupujeme a loučíme se. Je tu parkoviště se záchody a s piknikujícími Íránci, kluci jdou na průzkum, já hlídám batohy. Vybírají místo pro stany pod stromem na stráni, kousek od parkoviště a silnice. Nad námi se tyčí veliká bílá skála.  Za chvíli přijíždí Kolouši. Jdeme stavět stany. Za krátko vidíme, jak k nám míří Rychlonožka s Rolfem. Je to šťastné shledání, zase jsme všichni po hromadě. Vyprávějí nám, jaké měli cestou trable, jejich auto několikrát vařilo. Mám hlad a ve stanu vybaluji chleba s něčím. Ostatní, jak zjistili že jíme, se narvali všichni k nám do stanu a je tu velká párty J. Jsme unavení, jdeme spát.

 

Skalní reliéfy v Bisotunu, Stop do Ilamu, Kebab a vodní dýmka s Ehsanem

neděle 14. 9. 2014

Ráno musíme konstatovat, že ačkoli stanujeme kousek od silnice, kde byl celou noc poměrně hustý provoz, vyspali jsme se výborně. To je vidět, co udělá pořádná cestovní únava. Vaříme snídani a vyrážíme nalehko do skalního areálu, který je asi sto metrů od nás. Kolouch hlídá batohy, památky ho nezajímají. Procházíme pod obrovskou skalní stěnou, do které jsou vytesány různé sochy a nápisy. Za autora díla je považován perský král Dareios I. Nápisy, které jsou těžko dostupné, jsou psány ve staroperštině, elamštině a babylonštině a jsou psané klínovým písmem. Texty začal zkoumat v 19. století britský orientalista Henry Rawlinson a jeho objev přispěl k rozluštění dříve ztracených jazyků. Dílo je zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO.

DSC08267.jpg

 Sluníčko sálá, odráží se od skal, je tu jako v peci. Stoupáme k nejkrásnějšímu reliéfu, který je vysoko ve skalách. Pod ním stojí jakási konstrukce připomínající lešení, tajně doufám, že jsou to schody pro turisty, po kterých se dá vylézt až k reliéfu. Ale kde že, je to jen obyčejné lešení, k reliéfu se přiblížit nedá a ještě navíc ho lešení úplně zakrývá, takže zdola nevidíme vůbec nic. Aspoň se pod tou nádherou fotíme. Kluci někde vyčetli, že lešení je tam už od roku 2007. Rolf říká, že Íránci čtou pořád Korán a nemají proto čas na takové přízemní věci, jako je oprava a zpřístupňování památek… Tak doufám, že až ho dočtou, něco se tu pohne kupředu.

Slunce pálí a my jsme bez vody.

Rozdělujeme se, já s Éťou míříme k jezírku, které je pod skalou. Chytáme a fotíme různou havěť, pobíhají tu volně agamy a u jezírka se fotíme s nádhernou obrovskou vážkou. Chudák, je zraněná, ale krásně vybarvená. Protože ostatní nejdou (šli se podívat na velkou novodobou stavbu pod skalou), vyrážíme s Éťou pěšky do nedalekého městečka na nákupy. Jdeme po chodníku, kde mají Íránci přímo na dlažbě ve stínu rozložené deky a spokojeně tam posedávají. Jedna rodina nás pozve na čaj. Sedáme si k nim, otec rodiny nalévá čaj, hned mi posadí na klín malé dítě a už jsme jejich. Nevadí, že si díky jazykové bariéře nedokážeme skoro nic sdělit. Holky se halí do barevných čádorů, když si je chci vyfotit. Dáváme jim pár bonbónů, loučíme se a pokračujeme k městečku. Městečko je typická řada staveb kolem silnice, ve kterých jsou většinou obchody. Jsou to spíš takové zděné boudy s rovnou střechou, nalepené jedna na druhou, v přízemí je vždycky něco jako garáž s vytahovací roletou místo vchodu. Když se roleta zvedne, je otevřeno. Kdo má peníze, či stavební materiál, vyžene barák do patra. Baráky působí neúhledně, každý pes jiná ves, náš stavební úřad by se tady asi hodně divil. Je už kolem poledne, spousta obchodů je zavřených, dodržují tu siestu. Tak kupujeme jen nanuky, pár džusů v krabici a hned na místě je konzumujeme. Džusy mají v Íránu opravdu výborné, žádný koncentrát jako u nás, je to opravdová čerstvá šťáva, často i s kousky ovoce nebo dužiny. Tohle jim můžeme jen závidět. Vracíme se zpět ke Kolouchovi, kde už čekají ostatní.

 

Potřebujeme se dostat do Kermanshahu, je to ještě asi 50 km, tak stopujeme. Tentokrát jedu s Rychlonožkou a Rolfem. Sraz je na terminálu minibusů. Cena s řidičem byla předem dohodnuta, ale když nás vyhazuje na terminálu, začíná obvyklé dohadování, chce po nás více peněz. Mám pocit, že kdybychom rychle popadli batohy a prostě odešli, nebude se už nic řešit. Kdo ví… Za chvíli doráží Kolouši a nadšeně nám vypravují, že mají skvělého řidiče, týpka, který umí anglicky, má klimatizované auto a sveze je skoro až do našeho dalšího cíle, města Ilam, a že mám jet s nimi. Po kratším přemlouvání tedy jedu.

 

Tím začíná nové dobrodružství. Náš řidič je mladý muž, říká, že je mu 28 let, vypadá ale starší. Jmenuje se Ehsan. Kluci už s ním nějakou dobu konverzují, prozradili mu moji přezdívku „Pružina“ a Íránec tvrdí, že je to u nich opravdové jméno. Zní to něco jako „Ružina“. Je opravdu velmi milý, za chvilku zastavuje u nějakého obchůdku a koupí nám ledový džus, vodu a něco sladkého k zakousnutí. Nic za to nechce, jsme jeho hosty. Cestou řešíme různá témata, jako kde jsme studovali, čím se živíme, ptáme se ho, jaký je teď v Íránu rok, dozvídáme se, že 1393. Íránci používají starý zoroastriánský solární kalendář, který se ještě navíc rozchází s po celém světě užívaným muslimským kalendářem. Ten je lunární a začíná v roce 622 křesťanského letopočtu. Díky tomu nakonec naši výpravu nazveme „Expedicí do 14. století“. Náš řidič bydlí ve městě Eyvan, živí se prý pěstováním různé zeleniny, má pole a skleníky. Za nějakou dobu se nás ptá, jestli máme chuť na kebab. Říkáme, že ano, ale jen v případě, že se teď nechá pozvat on od nás. Zásadně to odmítá, platit bude on, jsme jeho hosty. Zastavujeme v malém městečku a vcházíme do krámku u silnice. Před krámkem je gril, objednáváme si skopový kebab na špejli. Majitel obchodu vybere ze skleněné vitríny námi vybraný počet kovových jehel s masem a dává je na gril. Za chvíli už masíčko voní před námi na talíři. K masu je íránský chleba, náš hostitel Ehsan nás učí, jak máme kebab správně jíst. Utrhne si vždycky kousek chlebové placky, tou sundá z jehly kousek masa a dohromady to sní. Je to praktické, člověk si nezamastí ruce. Kebab je výborný, tento způsob cestování zdá se nám být příjemným. Opravdu se nám nepodaří Ehsana přesvědčit, abychom zaplatili my, prostě jsme jeho hosty. Nasedáme do auta a jedeme dále. Rozhovor se stočí na téma vodní dýmka. Je to jedna z mála neřestí, které si tu Íránci mohou veřejně dopřát, alkohol je totiž úplně zakázán. Náš řidič je zřejmě nadšený kuřák, má hned dvě vodní dýmky v kufru svého auta a nabízí nám, že někde uděláme zastávku a můžeme si zakouřit. To je teda mazec! Zastavujeme na pěkném místě v horách, u silnice sedí nějaký kluk a prodává zvláštní barevné malé bobule. Náš průvodce nám jich sáček kupuje, jmenuje se to „pistačio“ a pokud jsme dobře pochopili, jsou to nějaké plané horské plody, snad plané pistácie. Moc nám to nechutná, je v tom cítit tříslovina, ale nedáváme to najevo. Jdeme přes silnici pod strom a Ehsan zapaluje vodní dýmku. Při zapalování dřevěného uhlí použije poněkud drastickou metodu, prostě tam chrstne benzín. Tak sedíme u silnice, pokuřujeme dýmku, které se v této oblasti říká Galian, pozorujeme okolní krásnou přírodu, sluníčko pomalu zapadá. Vzpomínám na všechny ty lidi doma, co se o mě strachují a já si tady přitom takhle užívám! Náš řidič chce, abych mu zahrála na kytaru. Tak vytahujeme kytaru a zpíváme nějaké naše lidovky. Íránec je nadšen a směje se. Je to opravdu bláznivá situace, pořád se tomu taky musím smát.

 

 

Pokračujeme dále, dobrodružství stále nekončí. Ehsan nás chce pozvat k sobě domů. Městečko Eyvan leží kousek od Ilamu, kde se máme setkat s ostatními. Zatím máme dost času, tak pozvání přijímáme. Sjíždíme z hlavní silnice, kamsi mezi pole. Ptám se, kam to jedeme, jestli tady bydlí, odpovídá že ne, tohle je jeho práce, ukazuje nám skleníky, jsou jakési polorozpadlé. Přijíždíme k nízkým budovám a zastavujeme. Jsou tu dvě menší budovy, mezi nimi dvorek. Vcházíme do jedné z nich. Je to huličské doupě! V řadě je tu vyrovnáno několik vodních dýmek, na zemi koberec, v rohu kuchyňka, ale vše čisté v pořádku. Náš řidič pozval své kamarády, je tu několik chlapů, já opět jako jediná žena. V duchu si říkám, jestli sem vůbec noha ženy někdy vkročila. Vypadá to na pravou íránskou chlapskou trucovnu. Náš hostitel velí jednomu ze svých kámošů, aby nakrájel žlutý meloun, který pro nás cestou zakoupil. Tak sedíme na zemi, pojídáme meloun, popíjíme čaj, kouříme dýmky s ovocným tabákem, máme na výběr ze dvou druhů. Zlatým hřebem pro Íránce je zřejmě moje hra na kytaru, něco takového ještě neviděli. V Íránu je ženský zpěv a hra na hudební nástroje na veřejnosti zakázán. Pořád mě vyzývají, abych zpívala, „Ružina singing!“, tak hraju a s klukama zpíváme. Sbohem galánečko, Mesiac sedí na strome, Zabili zabili, … je to mazec. Íránci si vše natáčí na své telefony. Kolouchům se večírek moc líbí, já se v tom doupěti cítím trochu nesvá, přece jen jsme tu úplně zašití, doufám, že se pařba nějak nezvrhne. Naštěstí v momentě, kdy už se setmělo a my projevujeme přání jet dál, náš hostitel neprotestuje a bere nás do auta. Chceme ho poprosit, aby nás zavezl do Eyvanu a odtud se nějak dopravíme dále. S ostatními máme sraz u tunelu v horách nad městem Ilam. Průběžně si píšeme sms, kamarádi už by tam měli brzo být. Nad naše očekávání nás náš hostitel chce zavézt až do Ilamu, opět bezplatně, nic za to nechce. Myslíme si, že už to není daleko, tak souhlasíme, ale ono je to ještě asi dalších 30 km! Cestou nás pořád přesvědčuje, že není dobré, abychom spali venku u tunelu. Má o nás strach. Chce, abychom si radši v Ilamu vzali nějaký hotel. Říkáme mu, že na tom není nic divného, máme stany a spíme tady přece venku celou dobu. On si ale nedá říct, pořád nás přemlouvá, říká „It isn´t good for Ružina“. Ptáme se proč, říká, že není dobré, abych spala s cizími kluky ve stanu v této zemi, přijde policie a nebude se jim to líbit. Na to namítáme, že tu mám fiktivního manžela Éťu a v případě problémů se prostě prezentujeme jako manželé. Stejně ho tahle odpověď neuspokojí a jen velmi nerad nás vysazuje na parkovišti u tunelu. Ostatní už tu na nás čekají, tak jme šťastní, že jsme se zase všichni shledali. Loučíme se s naším skvělým hostitelem, který Williamovi daruje menší vodní dýmku, kterou měl v autě.

 

Je už tma, snažíme se dostat co nejrychleji od silnice a najít si místo na spaní. U tunelu nad silnicí se dějí podivné věci. Je tam parta lidí, kteří z auta překládají na muly nějaké bílé balíky, v tajnosti po tmě, že by něco pašovali? Radši se vydáváme na průzkum, kluci brzy nalézají vhodné místo k táboření, tak jdeme postavit stany. Večer vaříme úžasné halušky, na které nakrájíme čerstvé hrušky. Kolouši doma bohužel zapomněli s láskou a dlouho připravovanou pracharandu (drcené sušené hrušky), ale s čerstvýma to taky není k zahození!

 

 

Ledový kvádr, Zatčení policií, Pozdvižení ve vesnici Zaranguš

pondělí 15. 9. 2014

 

Ráno nás probouzí jak jinak než slunce. Náš kemp je umístěn pod nádhernou skalní hradbou, pod tím vyprahlé kopečky řídce porostlé stromy. Éťa s pár dobrovolníky vyráží na hady. Když se vrací, přináší mi jakousi podivnou kytku, vypadá to trochu jako mořský korál zelené barvy. Dávám si tu nádheru do vlasů a Éťa říká, ještě že nevím, co v tom je. Prý je to líheň jakýchsi brouků, tak to zase honem odhazuju.

 

Připravujeme snídani a přemýšlíme, kam budou směřovat naše další kroky. Variantou je udělat si dvoudenní trek přes hory nad Ilamem, východiskem by bylo přímo toto místo. Hory vypadají dost vyprahle, tak řešíme zásadní problém, kde vzít vodu. Včera jsme to při našich stopovacích dobrodružstvích nějak podcenili. V blízkosti našeho tábořiště jsou včelí úly, přichází nějaký pán, zřejmě jejich majitel. Ptáme se ho, jestli je někde v okolí možné nabrat vodu. Bere Rychlonožku a tuším Brůse do auta a jedou se pro vodu. My ostatní čekáme. Za nějakou dobu se kluci s pánem vracejí, nesou několik flašek a plastových kanistrů s vodou a nějakou podivnou bílou věc na rameni. Je to obrovský kvádr ledu! No to je paráda, co si v tomhle horku víc přát. O zábavu máme díky ledu postaráno. Nožem odřezáváme z kvádru do kotlíku ledovou tříšť, musíme led nějak zpracovat. V Kolouchovi se probouzí umělecké sklony, co kdybychom z toho vyřezali nějakou sochu? „Už to mám, vyřežeme z toho čuráka!“ hlásí nám Kolouch a hned se nadšeně dává do díla. Za chvíli už s obřím údem pózuje fotografům, gatě má od toho celé mokré, no hrůza. Ale bavíme se královsky. To ještě nevíme, že se nám tenhle ledový špalek stane osudným. Je už určitě poledne a my pořád zůstáváme na místě, sice už máme sbaleno, ale čekáme, až se led rozpustí.

 

 

Najednou k nám od silnice míří nějaká skupina mužů. Je jich asi 7, jsou slušně oblečení, tmavé kalhoty a barevné košile a jsou ozbrojeni samopaly. Tohle asi nebude sranda. Je to policie a chtějí naše pasy. Pasy jim dáváme, někam telefonují, bohužel neumí ani slovo anglicky. Komunikace je velmi obtížná, moc se nedaří. Berou naše pasy a někteří z nich s nimi odjíždějí. Nakonec seženou k telefonu nějakou ženu, která umí trochu anglicky. Snaží se nám sdělit, že se tam nemůžeme volně pohybovat a musíme jet s policajty na stanici. Já jsem napomenuta, že musím dodržovat zásady odívání v jejich zemi (byla jsem připravená jít do hor, tak mám šátek jen ledabyle přehozený). Jednání je dlouhé, pořád nevíme, co z toho vyleze. Nakonec pro nás přijíždí velké policejní auto a musíme s nimi odjet na stanici. V autě sedí jejich velitel, který umí naštěstí anglicky velmi dobře. Vysvětluje nám, že tohle vše se děje v našem zájmu, jsme v jejich zemi hosty a policie musí dbát o naši bezpečnost. A pohybovat se jen tak volně v horách je nebezpečné, že ano. Snaží se nám namluvit, že naše pasy nás neopravňují k pohybu mimo města. Máme s ním jet na stanici, kde nám vystaví potvrzení, na základě kterého si pak můžeme po Íránu volně chodit kam chceme. Co nám zbývá, naše pasy mají u sebe, tak nasedáme do auta a jedeme s policajty na stanici do Ilamu. Tam celý proces zabere asi půl hodiny čekání, než dají Rolfovi, který dělá vyjednavače, jakýsi dopis. K dopisu poučení, že vždy, když přijedeme v Íránu do nějaké další provincie, máme se tam jít přihlásit na policii a ten dopis jim ukázat. Ke cti místní policie je třeba zmínit, že nám čekání zpříjemnili studeným džusem a vodou, který pro každého z nás koupili. Jsme tedy propuštěni, uf to je úleva. Měli jsme strach, aby třeba nechtěli vidět obsah našich foťáků. Myslím, že Kolouchovo pózování by asi nerozchodili. Taky přemýšlíme, kdo nás asi udal, že by ten včelař?  Policajti nás odvážejí na autobusové nádraží, odkud chceme dál do Pole Dokhtar. Na nádraží zjišťujeme, že tam z Ilamu autobusy nejezdí, tak nezbývá než si vzít taxíka. Policajti nám u taxikářů domlouvají cenu. Rozdělujeme se do dvou taxíků, tentokrát jedu s Wiliamem a Rolfem. Místo srazu je vesnice Zaranguš. Opět je před námi dlouhá cesta v íránském pařáku, opět je bezvadná, skoro jako každý stop nebo jiné způsoby přepravy. Sice jsme všichni tři namačkaní v autě vzadu, protože vezeme ještě jednoho pasažéra, ale nevadí to. Ten sedí ve předu, anglicky nehovoří, ale snaží se s námi komunikovat. Způsob naší komunikace nemá chybu. Když chceme jemu a řidiči něco sdělit, napíše to William do překladače ve svém chytrém telefonu, nechá to zobrazit ve fársí a ukáže nápis Íráncům. Když nám chce něco sdělit řidičův spolujezdec, tak nám ukáže anglicky psanou sms ve svém telefonu. Rozumíme si docela dobře. Řidič taxíku nám skoro celou dobu jízdu zpestřuje svým zpěvem. Zpívá nějaké íránské lidovky, krásný orientální zpěv, tóny s kudrlinkami, takhle by to Evropan nezazpíval, ani kdyby se rozkrájel. Opravdu si to užívám. V jednom městečku zastavujeme a spolujezdec nám za chvíli přináší pro každého zmrzlinu v plastové mističce se lžičkou. Nasedáme do auta a jíme zmrzlinu, pokračujeme v jízdě. Když dojíme, vysbírá od nás Íránec plastové mystičky a co s nimi udělá? Vyhodí je z okna. Strašně se tomu pak směje. Cestou se kolem nás ve skalách objevují úzké průrvy, vyprahlá krajina se pořád mění, je úžasná, pořád se máme na co dívat. Jsme na odbočce k našemu cíli, zastavujeme a Íránci se s námi chtějí už asi po třetí vyfotit. Nevadí jim, že ty fotky nikdy nedostanou, pointa spočívá v tom, že se vyfotíme a pak jim fotky ukážeme ve foťáku. Tak málo stačí ke štěstí.

 

Přijíždíme do vísky Zaranguš. Vystupujeme a vypadá to, že už jsme opravdu v Asii. Je to poslední vesnice pod horami a cizinci sem asi moc často nevkročí. Brzy doráží posádka druhého auta a jsme zase pohromadě. Kluci nás pěkně štvou, cestou se totiž v jakési restauraci nebo hotelu vysprchovali. Být umytý se v tomhle horku a prachu vyvažuje zlatem. Skládáme batohy na hromadu, hlídá je Rolf s Rychlonožkou a my ostatní jdeme do vesnice nakupovat. Opět je to zábavné, kupujeme vajíčka, máslo, sýry, džusy, toaleťák, Éťa by si chtěl koupit jelení lůj. Ukazujeme paní v krámku, co bychom rádi. Paní se směje, nechápe, proč si chce Éťa malovat rty. Lidé se kolem nás pomalu srocují, za chvíli mi jedna babka naznačuje, že mám jít s ní, pořád mě někam tahá. Tak beru s sebou Williama jako osobní stráž a jdeme do jejího obchodu. Tam prodává šminky a nabízí mi rtěnku. Rukama nohama jí vysvětluju, že nechci rtěnku pro sebe, ale pro kluky. Konečně si rozumíme a ona opravdu vyndává z ledničky nějaký voňavý jelení lůj. Když se vracíme k batohům, stojí už kolem kluků v chumlu asi polovina vesnice. To je ale pozdvižení! Děti i dospělí, chlapi i pár ženských, kluci od nich obdrželi kelímky s ostře růžovou ledovou tříští, kterou nám teď nabízejí. Prý, aby se neposrali sami. Přemýšlíme, co jim dát na oplátku, vyštracháme ještě pár českých bonbónů a Kolouch má nějaké obrázky. Domlouváme strategii rychlého ústupu: napřed si nasadíme batohy, pak rozdáme bonbóny a pak hned rychle pryč. Tak to taky uděláme. K našemu úžasu po bonbónech, které jsme chtěli rozdat dětem, natahují ruce i dospělí, vše jde rychle na dračku.

 

Dáváme se na ústup z vesnice směrem k horám, část davu se za námi táhne, z otevřených vrat vykukují ženy s dětmi, cestou se nám plete pod nohy stádo ovcí, ale nakonec se daří z vesnice zmizet. Jede za námi ještě pán s malým dítětem na motorce. Hurá, máme to za sebou, vyrážíme vstříc divočině! Za vesnicí jsou jakési ruiny staveb, mezi tím roste palma, první, kterou tu vidíme. Najednou vidíme, jak se k nám od vesnice blíží bílý džíp. A jé je, už je to zase tady. Policie. „Passport please!“. Zůstáváme stát, pomalu se stmívá a my už se zase vidíme na policejní stanici. Dnes už se asi nikam nepohneme. Opět velké vysvětlování, kam jdeme, proč tam jdeme, co tam budeme dělat, proč proboha do hor? Vždyť tam nic není, proč by tam kdo chodil? Navíc je to tam „dangerous“. Když se ptáme, co je tam nebezpečného, nedokážou nám to moc vysvětlit. Ukazujeme jim dopis od předchozích policajtů z Ilamu a William také komunikuje anglicky s nějakou slečnou, kterou mu dali na telefon. Zdá se, že tyto dvě věci nás zachránily. Policajti si přečetli dopis (mimochodem doteď nevíme, co je v něm napsáno, protože je ve fársí), udělali poradu a k našemu úžasu a milému překvapení nás pustili.

Jdeme tedy dál, dostáváme se do krásného skalnatého kaňonu, začíná být tma, proti nám se žene stádo ovcí. Policajtům to však nedalo a za chvíli za sebou zase slyšíme jejich auto. Opět nás zastavují a opisují si alespoň naše jména a čísla pasů. Je třeba podotknout, že čím více se naše trasa přibližovala k hranici s Irákem, tím více byla policie bdělejší a chtěla mít přehled, co se v jejím revíru děje. Potom už pokračujeme nerušeně dál. Stoupáme po kamenité cestě vyprahlým kaňonem podél vyschlého koryta, je vidět, že na jaře tu proudí spousta vody. Už je úplná tma. Stěny kaňonu jsou vysoké a strmé, litujeme, že tu nádheru nevidíme ve dne. Pořád je neskutečné teplo, skály ho vyzařují. Radíme se, jestli dojít až na konec kaňonu k mešitě, která tam má stát, nebo se ubytujeme už někde tady. Nakonec vítězí myšlenka postavit stany přímo ve vyschlém korytě řeky, jednak tam budeme více chráněni před nevítanými návštěvami domorodců a taky už toho máme dnes všichni dost. Kluci brzy vyhledají vhodné místo na stanování. Přemýšlím, že bych se šla konečně umýt, u cesty kus pod námi tekl z trubky ve skále malý pramínek. Slyšíme ale, že na cestě je pořád pohyb, Íránci nás asi chtějí u mešity navštívit, jezdí po té neschůdné cestě na motorkách a za chvíli jede i auto. Zhasínáme čelovky, nechceme být rušeni, policajti se nejspíš zase jedou podívat, jak se máme a postarat se o naši bezpečnost. Naštěstí si nás ve tmě v korytě řeky pod cestou nevšimli. Hygienu radši řeším ze dvou dvoulitrových petlahví v blízkém křoví. To mě doteď nenapadlo, že tak málo vody může stačit na umytí celého člověka včetně vlasů. Ale ten nádherný pocit po „koupeli“, ta úleva, hurá, jsem nový člověk! Kluci, co jeli v taxíku se mnou, páchají hygienu podobně a ostatní už připravují večeři. Dnes je červená čočka s vajíčkem. Vajíčka se vaří ve skořápce v jednom kotli společně s čočkou. Super zlepšovák! Trochu ještě zpíváme, ale brzy jsme uondáni a jdeme spát. Je pořád strašné vedro, ve stanu je k zadušení.

 

 

Úmorná cesta vyprahlou plání, Kurdská paní v horách, Zkameněliny

úterý 16. 9. 2014

 

Ráno vylézám ze stanu, ještě než na něj začne svítit slunce. Bereme s Brůsem všechny petflašky a jdeme pro vodu k prameni, který byl po cestě níže. Na cestu se vydávám hlavně proto, že jsem si kaňon chtěla prohlédnout a nafotit za světla. Navíc večer se mi zdálo, že pramínek je kousek od našeho tábořiště. Teď se to ale jeví jinak, cesta je dlouhá, my pořád klesáme a pramen nikde. Konečně jsme tu. Napouštíme pomalu flašky a fotíme tu okolní nádheru. Slunce a stín tvoří ostré kontrasty, to se našim foťákům moc nelíbí. Cesta do kopce s nákladem plných lahví už tak příjemná není. Když se konečně dotrmácíme ke stanům, čeká tu na nás uvařená snídaně, jarní polévka s čerstvou zeleninou. Na mě také čekají mravenci, kteří mezi tím nalezli do mého batohu, který jsem nechala na skále u stanu. Naštěstí ho kluci před nejhorším zachránili. Tak dávám mravenečkům starý chleba a drobky ze sušenek, za chvíli je kolem černo. Balíme stany a fotíme se pod nádherným, růžově rozkvetlým oleandrem. Pokračujeme vzhůru. V kaňonu je vedro, vzduch se ani nepohne. Dostáváme se do místa, kde se stěny pomalu rozestupují, krajina se otevírá. Kde se vzalo, tu se vzalo, za námi zase policejní auto. Vypadá to, že nás budou chtít doprovázet až do hor. Naštěstí uhýbáme na pěšinu, která už pro ně schůdná není, tak nám aspoň ukazují, kde nabrat vodu. Nějaký Íránec tu má zavlažovaná políčka a dává nám láhev se zmraženou vodou. Parádní a nečekané osvěžení v této pustině.

Pokračujeme stále vzhůru, naším cílem je přejít horské sedlo a druhý den sestoupit dalším podobným kaňonem zpět do civilizace. Krajina je vyprahlá a zároveň velmi pěkná, nevím k čemu to přirovnat, připomíná mi to snad Afriku z přírodopisných filmů. Kopce jsou skalnaté, v nižších polohách řídce porostlé stromy. Míjíme stádo ovcí a koz. Pěšina vede pořád strmě do kopce. Vedro je neskutečné a my každých pár set metrů shazujeme batohy a odpočíváme ve stínu pod stromy. Vznikne z toho taková hra, nebo spíše naše nová terminologie: když jsme ve stínu, jsme „vevnitř“ když jsme na slunci, jsme „venku“. Když sedíme pod stromem, nikdo z nás se netěší, až bude muset zase ven. Připomíná mi to trochu Vodáckého průvodce pro Ofelii, ve kterém Zdeněk Šmíd vysvětluje, proč chodí vodáci tak rádi do hospody. Je to tím, že tráví celé dny venku v přírodě a zkrátka jim už chybí střecha nad hlavou. S námi je to asi podobné, držíme se radši vevnitř.

Plahočíme se do kopce, je minimálně 35 stupňů ve stínu. Říkáme si, že u nás bychom už při této teplotě umírali, nevycházeli z domu, sanitky by houkaly, večer by toho vedra byly plné televizní noviny. A my tady v tom normálně chodíme a jde to. Jen té vody nám rychle ubývá, ještě pořád nejsme nahoře a vůbec netušíme, kdy narazíme na další pramen. Konečně je tady sedlo. Hurá, není tu sice jezero, které jsme si cestou toužebně představovali, ale zato je tu rovná náhorní plošina se skupinkami stromů. Sedáme pod stromy a čteme si povídku, protože je to pro nás vzácné místo. Taky tu trochu fouká, což je moc příjemné.

 

 

Pomalu sestupujeme dolů, poskakujeme po kamenech a hledáme pěšinu. Ovčí pěšinka nás vede do údolí. Na svahu pod sebou vidíme něco jako lidské obydlí. Jdeme se podívat blíž. Vítá nás stádečko ovcí a koz a hlavně štěkající psi. Je tu i paní, která odžene psy a pozve nás dál. Obydlí sestává ze stanu a místa pod velkým stromem, kde je ohniště a nádobí a další věci potřebné k živobytí. Paní prostírá na zem šedivou děravou deku a ukazuje nám, že si máme sednout. Hrozíme se té deky, ti co ještě nebyli pokousáni hmyzem, se bojí nezvaných návštěvníků na své kůži. Nakonec si ale sedáme, nechceme urazit. Paní je velice krásná, pod šátkem má černé vlasy, nádherné bílé zuby, je oblečená do růžového kabátku a růžové dlouhé sukně. Pořád se usmívá. Na to, v jakém prostředí žije, vypadá velice čistě a upraveně. Hned staví na oheň konvici s vodou na čaj, má na tácku připravené čisté umyté skleničky a omlouvá se, že je jich jen 6 a nás je 7. Mezi tím probíhá komunikace, paní neumí anglicky ani slovo a přesto se nějak domluvíme. Vedení konverzace přebíhá Kolouch, který taky neumí anglicky ani slovo, ale zato má neskutečný talent dorozumět se s lidmi pomocí různých posunků a gest. Čaj je hotov, paní přináší ještě sáček vynikajících datlí a chleba. Je neuvěřitelně milá a srdečná. Vytahujeme kytaru a zpíváme pár písniček. Paní se moc nechce fotit, tak zkouším já, jestli se vyfotí se mnou. Není spokojená s tím, jak ledabyle mám uvázaný šátek na piráta, tak ho zavazuji pod bradou na babku a vzniká naše společné foto.

S paní jsme se rozloučili, dala nám s sebou ještě na cestu chlebové placky. Bylo to neskutečné setkání, jsme všichni nadšeni. Paní v horách, která nemá skoro nic, by se rozdala. Rolf pronáší památnou větu „Tohle je opravdu Člověk, né jak ten zelenej hajzl na křižovatce v Hamedánu“. Smějeme se tomu a jdeme do údolí. Najednou vidím na zemi něco jako mušli, která je zadupaná do hlíny. Zkoušíme to vyrýpnout a je to opravdu mušle, ale zkamenělá! Velká je asi jako dlaň. Jak sestupujeme dolů, nezůstává náš nález ojedinělý. Za chvíli křičí další z nás: „Mám taky, tady je další!“ Skutečně se tu na zemi mezi ovčími pěšinami válí spousta různě velikých zkamenělin, některé jsou opravdu nádherně zachovalé. Velikosti většinou jako dlaň, ale i mnohem větší. Jsme nadšeni, hledáme a sbíráme. Ani to moc práce nedá. V Evropě by z takového místa byl dávno národní park a vše by bylo vysbírané, tady po zkamenělinách šlapou kozy a ovce a nikomu to nevadí. V údolí potkáváme pána s koníkem v širokých kurdských kalhotách, patří k paní, která nás pohostila. Ptáme se ho, kde bychom našli vodu, paní nám totiž v tomto směru neporadila. Díky bohu, pramen je nedaleko, pán nás tam zavede. Kluci berou flašky a jdou s ním. Alláh se nad námi tedy smiloval, nenechá nás tu umřít žízní! My, co čekáme u batohů, jdeme sbírat mušle. Užíváme si to, každých pár metrů se dá najít nějaká zkamenělina. Nakonec je jich tolik, že musíme vybrat jen ty nejlepší kusy a vyskládáme je na velký balvan. Pak tu výstavku fotíme a kluci se vracejí s vodou. Každý si vybere pár mušlí, nemůžeme vzít bohužel všechno, protože bychom měli batohy plné šutrů. Navíc se podobné věci nesmí z Íránu vyvážet, tak máme trochu strach, jak dopadneme na letišti.

 

Scházíme pořád do údolí a brzy nás čeká další atrakce. Přicházíme k místu, kde jsou zajímavé barevné kopečky, úplně jiné, než ostatní terén. Jsou to obrovské hromady jemné suti, skoro písku, hrající všemi možnými barvami, vypadá to jako navážka z nějakého lomu. Ovšem, že by se tu někdy něco těžilo to nevypadá, jsme v absolutně nepřístupné pustině. No to je nádhera, hned shazujeme batohy a šplháme na ty kopečky, jejichž hřebínky jsou dosti strmé. Brzy zjistíme, že se po tom dá jezdit a tak v suti sáňkujeme, až se za námi práší. Když se dostatečně vyblbneme, pokračujeme v cestě dál. Za krátko nacházíme dobrý flek na spaní. Je tu rovné místo a veliký strom, pod kterým chceme tábořit. Osazenstvo našeho stanu se domlouvá, že dnes přespíme pod širákem. Ostatní staví stany a za chvíli někdo volá: „Hele, tady je štír!“. Tak jdeme pozorovat a fotit štíra. Trošku mě to zneklidní, vracím se pod strom a vidím, že tu lezou obrovští mravenci a to v poměrně hojném množství. Když mezi tím vyfotíme ještě pavouka a stonožku, tak nakonec volíme střední cestu ochrany před havětí a stavíme aspoň síťovanou spodní část stanu bez tropika. Ochrání nás to před nevítanými návštěvníky a zároveň se dá v noci dýchat. Batohy navěsíme na strom, stejně to nepomůže a ráno jsou mravenci vevnitř. Éťa pak ještě vyfotí většího pavouka, jenž na něj ze tmy blýská očima. Děláme oheň, je pravá tropická noc, u ohně jsme jen v kraťasech a tílku a je nám teplo. Kluci smaží na pánvičkách bramboráky, je na ně pěkný pohled, jak se jim dílo daří. Pořád číháme na nějaké zvíře, občas se ze tmy zablýsknou oči a my bychom chtěli toho tvora spatřit. Celou dobu pobytu v Íránu toužebně čekám na dikobraze, který tady žije, ale bohužel jsme žádného nepotkali. Dikobrazí bodliny tu ovšem nacházíme, bereme si s sebou aspoň tuhle trofej, která pak na Rychlonožkově klobouku budí pozornost i mezi Íránci. Jdu spát a kluci večer zakončují vodní dýmkou.

 

 

Sestup divokým kaňonem, Kebab v Darreh Shahr, Nocleh u Muhamada

středa 17. 9. 2014

 

Ráno Éťa s Rolfem a Brůsem odcházejí k prameni, aby nabrali pro všechny vodu. Je to kus cesty zpátky do kopce. Já jdu vařit polévku, Kolouši a Rychlonožka pomalu vstávají. Po delší době se kluci vracejí od pramene s vodou a jsou umytí. Závidím jim, že vykonali hygienu, propocené hadry na těle a následky včerejšího celodenního „saunování“ už mi bytostně vadí (mě serou). Pocit čistoty bych teď vyměnila snad i za jídlo! J Navíc bychom měli dnes dojít do civilizace a tady v kaňonu to už na žádnou vodu nevypadá.

 

Balíme tábor a vyrážíme na cestu druhým kaňonem dolů. Měli bychom dojít do vesnice Zeid. Ještě nevíme, jestli kaňon bude průchozí a my se třeba nebudeme muset vracet. Procházíme nádhernou krajinou. Kaňon se pomalu zužuje, pěšinka vede pořád po jeho úbočí. Je vidět, že na dně na jaře teče řeka. Musí to být nádhera, jsou tam balvany, kaskády a tůně. Občas zastavujeme, abychom v tom horku nabrali sílu nebo za účelem chytání a focení různé havěti. Obdivujeme vysoké skalní stěny, které se tyčí nad námi. Stezka vede po skalní římse, trochu stoupá do skal a pod převis, který poskytuje stín. Shazujeme batohy a odpočíváme pod převisem. Proti  nám se tyčí vysoká skalní stěna. Pokračujeme dál a nevíme, jestli jsme neztratili cestu. Stezka se zvedá, vypadá to, že nás dovede až nad úroveň kaňonu. Stoupáme tedy a nacházíme další převis, kde se pěšina stáčí kolem skály. Jsme už poměrně vysoko. Dáváme pauzu a usnášíme se, že si tady uvaříme v kotlíku krupici. Kluci nemůžou rozchodit plynové vařiče, všechny zlobí, jsou ucpané a podobně. Tak nakonec nezbývá, než rozdělat ohýnek a krupici uvařit na něm. Najednou k nám shora přichází tři muži s mezkem, který nese náklad. Tak vida, někam ta cesta vede, to je dobře. Snažíme se o komunikaci, jejíž vedení opět přebírá Kolouch. Íránec nám něco vysvětluje, šermuje rukama, nohama, předvádí, jako by kopal lopatou. Asi to znamená, že dnem kaňonu se už dále nedá jít, vypadá to, jako by se tam něco těžilo. Loučíme se, mezkaři pokračují dolů a my dokončujeme vytouženou krupici. Vymačkáme do ní rozteklou čokoládu a rozteklé nutely a jíme tu „delikatesu“ z jednoho kotle. Po jídle jsme zmoženi, tak ještě odpočíváme a vaříme kávu. Pokračujeme ve škrábání se do kopce. Jak se krajina otevírá, pěšina se trochu ztrácí, ale brzy nacházíme kamenného mužíka. Pokračujeme po cestičce a ta nás vede až na hranu kaňonu. Naskýtá se nám neuvěřitelný výhled, pod námi se klikatí skalnaté průrvy, připomíná to Grand canyon v menším měřítku. Schůdnější části kaňonu jsou poseté ovčími pěšinkami, které vypadají jako vrstevnice, hlouběji už jsou jen strmé skalní stěny. Fotíme se s tou nádherou. Pohled do údolí je opravdu ohromující.

 

 

Opouštíme kaňon a pokračujeme po vyprahlé náhorní plošině dolů, směrem do vesnice. V dálce se nám nabízí jiný zajímavý pohled. Pod námi je ploché údolí, za ním se zvedají barevné načervenalé kopečky a za nimi zase vysoké hory. Škoda, že je opar, viditelnost není ideální, ale i tak je to krása. Trošku tady pofukuje, jde se nám lépe. Scházíme pomalu do vesnice, kterou pod sebou vidíme jako na dlani. Ani mi to moc nepřipomíná íránskou vesnici, ty jsou většinou dlouze roztažené kolem cesty. Tahle vesnice tvoří jedno hnízdo, střechy jsou všechny stejné, šedé a plechové, připadá mi to, jako nějaké uměle vybudované sídlo. Dáváme ještě pár přestávek, při kterých plánujeme, co dál. Jak se ve vesnici najíme a že by bylo zajímavé tu zkusit přespat. Poslední přestávka je určena k zababušení se do předepsaného oděvu a už vplouváme do civilizace.

 

Ve vesnici je jaksi mrtvo, pronásleduje nás jen jeden strejda, který se nás snaží kamsi vést. Dovede nás na okraj vsi k jakési rozestavěné mešitě, připomíná to spíš vyprahlý hřbitov se stavbou uprostřed. Děkujeme mu, tohle jsme teda zrovna vidět nechtěli, hledáme obchod a náves. Jdeme tedy zpět a nacházíme prvních pár obchůdků. Kupujeme jako obvykle nealko pivo, džusy, chleba, sýr a ovoce. V jednom obchodě se pokoušíme nabrat z kohoutku vodu. Moc neteče. Začínají se srocovat děti. Oproti předchozí vesnici jsou tu děcka ale drzá, vyplazují na nás jazyky. Před obchodem stojí zaparkované auto, domlouváme si stop. Stop je luxusní, protože jedeme na korbě. Vítr nás chladí, fotíme se, užíváme si jízdu. Vesnické děti za námi pokřikují a dělají různé opičky, pronásleduje nás jeden Íránec na mopedu, nakonec nás vítězoslavně předjíždí. Stop je bezvadný, ale krátký. Řidič nás vysadí na křižovatce s hlavní silnicí, dál už máme jiný směr. Dělíme se zase do dvojic a trojic podle stanů a stopujeme dále. Naším cílem je město Darreh Shahr, kde bychom se chtěli večer sejít.

 

Během krátké chvíle se nám všem daří zastavit auta a užíváme si podvečerní projížďku. Vystupujeme v centru města a chceme najít nějakou restauraci, kde bychom si dali večeři. Řidič nás veze k zřejmě nejluxusnějšímu podniku ve městě. Stoly jsou prostřené v evropském stylu, podlahy se lesknou, leč podnik zeje prázdnotou. Číšník či majitel stojí ve dveřích a nevypadá to, že by nás, špinavé vandráky, nějak horlivě zval dál. Tohle asi nebude restaurace pro nás, bereme bágly a jdeme dál. Stejně ostatní kluci ještě nedorazili. Jdeme k rušné silnici uprostřed města, cestou míjíme několik obchodů s motorkami, opraven aut a obchodů s náhradními díly. Opět zde platí pravidlo, že v jedné ulici jsou vždy obchody se stejným sortimentem. Nakonec se uchýlíme do malé kebabárny na rohu ulice, ta vypadá obyčejně a „íránsky“. Brzy přijíždějí další dvojice a za chvíli jsme zas všichni pohromadě. Kebabárna je vybavena typickými „postelemi“, na kterých se sedí, tady jsou přímo na chodníku a my opět doufáme, že koberce na nich nejsou zablešené. Sedáme si a objednáváme kebab. Přímo před našima očima se připravuje v pouličním grilu. Servíruje se na jehlách, zahrabaný do chlebových placek, aby maso nevychladlo. K tomu jsme dostali bednu malých cibulek, které se oloupou a přikusují ke kebabu. To je bašta, rveme maso z jehel, trháme chleba a cpeme se. Po krupičných, čočkových a polívkových dnech vítaná změna. Nakonec si dáváme výborný černý čaj. To už je venku tma a my se ptáme chlapů v obchodě, kde bychom našli ve městě hotel. Tentokrát už bychom si nějaký klidný nocleh nejlépe se sprchou rádi dopřáli.

 

Jeden z nich, Muhamad, nám brzy oznamuje, že pro nás má ubytování. Pojedeme spát k němu domů. Brzy je tu auto, které nás opět naloží na korbu a my si užíváme noční jízdu městem. Dům Muhamadovy rodiny stojí na kraji města, za ním už je jen zvlněná vyprahlá krajina. Shazujeme sebe a batohy z auta a jsme pozváni do íránského obydlí. To tvoří dům a uzavřený dvorek, ohrazený vysokou zdí. Muslimové si své soukromí pečlivě střeží. Procházíme velkou bránou na dvorek, shazujeme bágly a je nám nabídnuta hadice s tekoucí vodou a mýdlem, abychom si mohli umýt nohy. Dvorek je čistý, vybetonovaný, voda stéká do kanálku. Paní domu přináší prášek na praní a ukazuje nám lavórky na zemi, když budeme chtít, můžeme si tam vyprat. Ze dvora se také vstupuje na záchod a do sprchy. Vše je nám k dispozici. Poté nás hostitel uvede do části domu po pravé straně, v přízemí je velká místnost, celá vyložená koberci a polštáři, v rohu stojí velká LCD televize a z druhého rohu vede dřevěné schodiště do patra. Jinak není v místnosti nic. Patro zatím není obytné. Tato místnost zřejmě funguje jako pokoj pro hosty, celá rodina totiž obývá levou část domu. Do místnosti vstupujeme bosky, oni dobře věděli, proč nám nabízejí to umytí nohou. J Sedáme na zem, za chvíli dostáváme čaj. Rodina se schází. Sedí tu babička, dědeček, Muhamad a jeho žena Fatimé, jejich malé mimčo, nějaké další děti, bratři, sestry, švagři a sousedi. Sedíme všichni v kruhu, vysvětlují nám, kdo je kdo, čím se živí, my zase vyprávíme o sobě. Lámanou angličtinou, rukama, nohama.

 

 

Mezi tím se postupně střídáme ve sprše a smýváme špínu předešlých dní. Sprcha je vlastně jedna celá místnost asi 2 x 3 metry s linem na podlaze a odtokovým kanálkem, vše je čisté, teče horká voda, co si více přát? Je to doslova očistná lázeň. Vycházím ze sprchy jako nový člověk. Kluci postupně páchají také hygienu, u umyvadla se zrcadlem se přímo na dvoře holí, je na nás asi zajímavý pohled! J Já jdu mezi tím vyprat, protože některé kusy mého oblečení už za tu dobu lehce změnily barvu a strukturu tkaniny, o vůni se ani nebudu vyjadřovat. Mokré vlasy mám pod šátkem a neustále mi při praní vypadávají. Pořád je mi k dispozici babička rodiny, která je neskutečně milá a snaží se mi při praní všelijak pomoct. Neumí anglicky ani slovo, vše řešíme jen posuňky. Naznačuji jí, jak mě šátek na hlavě štve, ona se tomu směje a ukazuje, jak si ho mám správně uvázat. Nakonec moje prádlo věsí na šňůry vedle chalupy. Prádlo není moc vyždímané, ale je tu takové teplo, že do rána bez problémů uschne. Stejně tak i vlasy pod šátkem.

 

Vracím se do společenské místnosti k ostatním. Tady už se rozjela opravdová zábava, kluci vytáhli kytaru, hrají Íráncům naše písničky a ti si to všechno natáčejí na své mobily. V koutě sedí Muhamad s klukama, kteří ho učí hrát karty. Íránci čertovy obrázky zřejmě neznají, hazard je zde zakázán, hru asi chápe, ale moc ho to nebaví. William mu karty nakonec věnuje. Místnosti vévodí Íránec, kterého mezi tím rodina přizvala, aby s námi konverzoval, je to prý učitel a mluví velmi slušně anglicky. Kluci se s ním už chvíli baví a říkají mi, že je dost nepříjemný, má vtíravé, podezíravé otázky a že si mám na něj dát pozor (a pořádně se zahalit). Nějak nám mezi ty ostatní srdečné lidi tady nezapadá. Naštěstí brzy odchází a tak může zábava volně pokračovat dál. Dostávám kytaru a zpíváme, pak ji přebírá Rolf a Éťa. Učíme Íránce tleskat do rytmu na písničku Láska je tu s nami, docela jim to jde. Všichni se tomu smějeme. Taky je učíme různým společenským hrám, třeba na projíždějící vlak se závorama, cink cink cink, tdn tdn tdn … to jim moc nejde, asi to nechápou. Když se jim něco nelíbí, prostě se seknou a řeknou, že to dělat nebudou. Éťa vyzývá domorodce, aby nám taky něco zazpívali. Říkají, že zpívat neumí nebo se stydí, nakonec ale vymysleli jinou fintu. Pustili z mobilu íránskou muziku a tři chlapi nám předvádějí jakýsi jejich tanec. Drží se u toho kolem pasu, houpají nohama a jeden mává šátkem. Nakonec se jeden z nich odpojuje, že už ho to nebaví a kašle na ně. Tentokrát zas pro změnu vše natáčíme my.  Mám v koutě opřenou láhev s vodou, trošku se napiju. Jak to jen hostitelé uvidí, hned přináší džbán s čistou studenou vodou a sklenice. Jejich hosté nesmí ničím strádat. Za chvíli zase velkou mísu plnou broskví, k tomu talířky a nože. Broskve jsou oranžové a některé zelené, ty zelené vypadají nezrale. Bereme si a zjišťujeme, že jsou moc dobré a sladké, asi nějaký jiný druh, než známe u nás. Prý je vypěstovali prarodiče. Po nějaké době zábava trochu upadá, na nás už je asi vidět únava, domlouváme se, že půjdeme spát. Hostitelé se pomalu vytrácejí a přinášejí nám do místnosti matrace a krásné velké plyšové deky a polštáře. Vše je čisté a voňavé, dělají nám na zemi pelíšek. My s Éťou máme separé za sloupem, odděleně od ostatních, jsme přece manželé! Ta jejich péče je neuvěřitelná, uléháme, ještě se fotíme v pelechu a taky vypínáme klimatizaci, která nás tu celý večer chladila (místy až mrazila). Všichni se vyspinkáme do růžova.

 

 

Přesun do Isfahánu, Nocleh v parku

čtvrtek 18. 9. 2014

 

Ráno vstáváme kolem osmé hodiny. Už je pro nás připravena snídaně. Tentokrát sedíme v levé, obytné části domu. Je prostřeno tradičně na zemi, čeká tu na nás íránský chléb, pro každého čerstvě připravené volské oko, sýry, fíková marmeláda, med, máslo a něco jako sádlo. Ptáme se, z čeho je, prý z kozy. Chutná moc dobře. K tomu samozřejmě nesmí chybět černý čaj. Vše je výborné, najíme se dosyta. Nastává čas loučení, děkujeme našim hostitelům, naše díky se ani nedají slovy vyjádřit, necháváme tu aspoň pár drobností a bonbóny pro děti, nic lepšího jim dát nemůžeme. Peníze nechtějí, byli jsme jejich hosty. Ještě poslední společné foto před domem a nakládáme batohy na auto. Odvezou nás na taxík.

 

Cílem naší cesty je dnes Isfahán. Ten je odtud poměrně daleko, čeká nás asi 600 km v různých dopravních prostředcích. Zatím sedíme v taxíku a obdivujeme okolní krajinu. Jedeme podél dlouhého pásu strmých skalnatých štítů, které vypadají, jako by někdo vyrval obrovské kamenné plotny ze země a obrátil na šikmo vzhůru. Taxík nám zastavuje u starobylého zbořeného mostu přes vyschlé řečiště. Fotíme a obdivujeme památku. Jedeme přes městečko Pol Dokhtar a přestupujeme do minibusu, který nás veze do města Khoramabad.

 

 

V Khoramabadu zjišťujeme, odkud nám jede bus do Isfahánu. Potom jdeme hledat restauraci, neboť máme hlad. Procházíme postranními uličkami, vede nás zase bůhvíkam nějaký Íránec. Cestou vidíme na kopci velký opevněný hrad. Máme pocit, že je tu větší vedro, než kdekoli jinde. Nakonec vcházíme do místního fast foodu. Ovšem fast foodu po Íránsku. Dáváme si kebab z mletého masa s rýží a tradičním pečeným rajčetem a k tomu nějakou omáčku. Jídlo je opět chutné, vše zapíjíme ajranem, což je kysaný jogurtový nápoj, v těchto krajích velmi oblíbený. Po dobrém obědě nás čeká trmácení městem s bágly na autobusové nádraží. Zdejší autobusák je architektonicky i funkčně velmi zajímavě řešen. Samotné parkoviště autobusů je schované za řadou domů, které lemují ulici. Mezi jednotlivými domy jsou úzké průjezdy, tak akorát na jeden velký autobus. Mezi tím jsou obchůdky a kancelář, kde se prodávají jízdenky. Autobus, který je připraven k odjezdu najede do průjezdu mezi domy a čeká, až se naplní lidmi. Potom vyjíždí do provozu v ulici. Čeká nás velmi dlouhá cesta do Isfahánu, dorazíme tam až v noci. Velké klimatizované autobusy na dálkových trasách zastavují většinou až po dvou nebo třech hodinách jízdy na čůrací přestávku na benzínce. Když se člověk cestou moc napije, tak riskuje, že nevydrží. J. Krajina se mění, když zrovna nespíme, pozorujeme pouště a solné pláně v dálce. Do Isfahánu přijíždíme za tmy a hledáme, kde bychom se ubytovali. Původní záměr byl nějaký hotel, ale blízko autobusového nádraží nacházíme příjemný parčík. Skupinky Íránců tu sedí na dekách, pokuřují vodní dýmky nebo jen tak klábosí. Rozhodneme se, že zkusíme přenocovat tady, snad nás nikdo nevyhodí. Batohy naskládáme doprostřed a pospojujeme popruhy, kolem nich si rozložíme karimatky do hvězdice a chystáme se k spánku. Hygienu chodíme vykonat na autobusové nádraží, kam se dá dostat podchodem pod rušnou silnicí. Sledujeme holku a kluka, kteří sedí na dece nedaleko od nás. Je vidět, že by se rádi dotýkali, ale nemůžou, zdejší mravy jim to na veřejnosti zakazují. Kluk nakonec pro dívku udělá úžasné představení – točí hořícími loučemi, které jsou zavěšené na řetízcích, dělá ve vzduchu kruhy a různé obrazce. Je to romantika, říkám si, co všechno tady kluk musí udělat, aby získal dívčino srdce. Na silnici v naší těsné blízkosti je velmi rušný provoz, auta jezdí celou noc jedno za druhým. Přemýšlím, jak u toho usneme, ale kupodivu nám to vůbec nevadí. V zelené travičce, která se tady denně musí poctivě zavlažovat, se pěkně vyspíme až do rána.

 

 

Isfahán, Šáhovo náměstí, Orientální bazar, Most třiceti oblouků

pátek 19. 9. 2014

 

Dnes nás čeká den ve znamení prohlídky města a také nákupů, na které se už skoro všichni těšíme. Ráno se přesouváme z parku, který je naším hotelem, na autobusové nádraží, které je naší restaurací a sociálním zázemím. Vykonáme hygienu na místních záchodcích a přesouváme se do malého bufetu, kde si poroučíme snídani. Já s Rolfem si dáváme vajíčko – volské oko, které nám servírují v malé hliníkové pánvičce, ve které se přímo smažilo. K tomu chleba, máslo, pálivé papričky a čaj. Ukázalo se to jako dobrá volba. Ostatní kluci si odvážně dávají jakousi kaši, kterou vidí u Íránců, kteří sedí u vedlejšího stolu. Těší se na sladkou rýžovou kaši, ale ouha, když ochutnají, zjišťují, že kaše je slaná, škrobovitá a jsou v ní kousky masa! Asi se to dá jíst, protože i jejich misky jsou za chvíli prázdné.

Dáváme si batohy do úschovny v místní kanceláři a vydáváme se jen s malými batůžky do víru velkoměsta. Naším cílem je centrum města s bazarem a památkami. Snažíme se domluvit s řidiči MHD, moc se to nedaří, nakonec nás pošlou k jednomu autobusu, který nás prý odveze do city center. Řidič říká, že ano, máme si sednout, za chvíli autobus odjíždí. Jedeme po široké výpadovce, kamsi na okraj města, moc se nám to nezdá. Autobus vjíždí do velkého nákupního centra a zastavuje před novým obrovským obchoďákem, na jehož zdi se skví nápis CITY CENTER. Tak to je teda komedie, chtěli jsme city center, tak ho máme J. Chvíli uvažujeme, jestli tam nakonec přece jen nezajdeme, ale tento evropsky vyhlížející nákupní park nás věru neláká. Děkujeme řidiči, on nás vlastně zavezl ze svého pohledu „správně“ a sedáme na autobus, který už nás snad doveze opravdu do historického centra města.

 

Vystupujeme z autobusu uprostřed města, na nábřeží širokého vyschlého řečiště, a blížíme se k historickému mostu. Kluci hned s nadšením vlezou do šlapacích lodiček ve tvaru labutí, které jsou zaparkované u břehu vyschlé řeky. Šlapou a šlapou, ale nejede to, voda přece jen jaksi chybí. Vypadá to, že zjara tu opravdu něco teče. Kousek dál na nás čeká první atrakce, historický most. Most je opravdu krásný, kamenný, se spoustou pravidelných výklenků po stranách. To ještě nevíme, jaká krása to bude v noci. Uděláme pár fotek a jdeme dál. Dostáváme se na ulici, kde jsou různé obchody, kupujeme studené „pivo“ a okukujeme různé zboží. Je tu obchod se šátky, ten bereme s Éťou útokem. Levnější kusy se tu dají pořídit v přepočtu za 70 Kč.

 

 

Dostáváme se k hlavní atrakci Isfahánu, kterou je obrovské šáhovo náměstí. Rozměry náměstí, které osobně navrhl šáh Abbás I., jsou 512×159 metrů. Návrhy a výstavba náměstí proběhly v letech 1590 – 95. Původně prostor sloužil státním ceremoniálům a sportovním utkáním, především hře v polo, která vznikla v Persii. Celé náměstí je lemováno jakousi dvoupatrovou uzavřenou kolonádou s podloubími, ve kterých je umístěn bazar. Na každé straně toho obrovského obdélníku stojí jedna stavba, nejvýraznější z nich je šáhova mešita, která z pravidelného půdorysu jakoby vybočuje na východ směrem k Mekce. Vchází se do ní překrásným modrým, mozaikou vykládaným portálem. Bohužel je dnes pátek, tak nás do mešity nechtějí pustit. Zato je tu obrovská spousta věřících, kteří proudí dveřmi dovnitř. Chvíli jen stojíme před mešitou, pozorujeme ten mumraj kolem a nemůžeme se vynadívat na tu krásu. Člověk neví, co dřív fotit. Opět nás oslovují různí Íránci, někteří umí anglicky, brzy jeden z nich táhne Éťu někam do hlubin bazaru a ukazuje, ať jdeme všichni s ním. Ačkoli je pátek a obchody nesmí mít otevřeno, zve nás do krámku plného koberců, kdyby něco, je to jeho soukromé pozvání na čaj. Asi se tu naplno projevila přitažlivost myšlenek, Éťa totiž jel do Íránu podle svých slov s „jasným a dlouhodobým cílem“, koupit si pravý perský koberec. Ten chlapík si ho sám v davu vybral a nabídl mu koupi koberce. Že by ta touha po koberci Éťovi koukala z očí? Teď sedíme v malém krámku, který je doslova naplněn koberci. Jsou vyskládané v úhledných hromadách podél stěn, v policích, na zemi, na zdech, dokonce i na stropě. Prodavačův kolega odchází do druhého patra, aby nám připravil čaj. Rolf s Brusem odcházejí, tohle prý není nic pro ně a my ostatní zůstáváme. Tímto začíná úžasné a do detailu promyšlené divadlo obchodníků s koberci, které trvá určitě více než hodinu. My ostatní nic kupovat nechceme, tak jsme jen v roli diváků a opravdu velmi dobře se bavíme. Představení začíná přednáškou o různých druzích koberců. Prodavač nám vysvětluje, jak má být koberec správně utkán, kolik uzlíků má být na centimetru čtverečním, vše demonstruje na malém tkalcovském stavu, který tu má k ruce. Vykládá nám o barvení vláken, o tom, že u strojově tkaných koberců je chyba ve vzoru nepřípustná, u starých ručních prací je naopak ceněná. Postupně vytahuje z hromady jednotlivé druhy koberců, vysvětluje z jakých jsou materiálů, proč tomu tak je. Například nomádské koberce, které slouží lidem v poušti, mají okraje z kozí srsti. Je to proto, že kozí srst odpuzuje drobnou havěť, jako jsou třeba škorpióni a ti na koberec nevlezou. Předvádí nám jednotlivé vzory a vysvětluje z které části Íránu pochází, jsou tu koberce kurdské, nomádské, z Balůčistánu a spousta dalších druhů. Po této vysvětlovací fázi, během které jsme si stihli vypít výborný čaj, přichází fáze obchodní. Prodavač se snaží zjistit Éťovu představu, jaký koberec si vlastně přeje. Éťa mu vysvětluje, že koberec by měl být asi 1 x 2 metry velký, ideálně se vzory zvířat a jasných barev, nejlépe do červena. Chvíli to trvá, než se k této definici propracují, prodavač mezi tím vytahuje různé koberce z úhledných hromad a pokládá je před nás na zem. Když se některý Éťovi líbí, dá jej na bok. Potom pokládá pro srovnání vždy dva nejpreferovanější vedle sebe na zem. Nakonec se Éťa rozhoduje pro jeden se zvířecími vzory, nevíme, zda jsou to kočky, či psi, tak to potom hanlivě označíme za kočkopsa. Nastává fáze smlouvání, konečná cena vychází v korunách asi na 6.000 Kč. Teď už jen řešíme otázku, jak to proboha převezeme letadlem? Ale brzy jsme vyvedeni z omylu, prodavač koberec pečlivě skládá do obdélníku a ten ukládá do černé kabely, kam se přesně vejde. Kabelu dostává Éťa i s kobercem jako bonus, loučíme se a jdeme dál.

 

Procházíme podloubím a dostáváme se na bazar. Jsou tu vedle sebe jednotlivé krámky, sice je odpolední siesta a mnoho jich je zavřených, ale i tak je na co se dívat. Obdivujeme krásně barvené ozdobné kachle, malované nádobí, vybíráme barevné náušnice, jeden pár vychází na 1 dolar. Další obchod nabízí různé výrobky z kůže, Kolouch zde shání kůži z kozy na buben, leč neúspěšně. Není tu moc krámků s jídlem, máme hlad, ale jedno rychlé občerstvení nakonec nacházíme. Pokračujeme v šopování, je tu obchod s krásnými barevnými lněnými košilemi, kluci si je zkouší a některé i kupují. Moc jim to sluší. Já mám spadeno na nějakou dlouhou sukni, už mě to chození v třicetistupňovém vedru v dlouhých a navíc od skal roztrhaných kalhotách nebaví. Nakonec jednu objevuji, hned si ji nechám na sobě, úleva je to náramná. Éťa mi taky jako správný manžel koupil lepší šátek, abych trochu vypadala k světu J. Procházíme bazarem a jsme naprosto nadšeni, jsou tu krámky s nepřeberným množstvím šátků a šál všech možných barev, krámky s kořením, které je vystaveno v pytlích, obchody s íránskými sladkostmi a bonboniérami, obchod s vodními dýmkami, šperky, džezvami, nádobím. Všude spousta lidí, cítím se ve svém živlu, je to pro mě ráj. Ne tak Rolf, který už si obchodů užil, zatímco my jsme vysedávali v krámě s koberci a naše nadšení nesdílí. Prý si půjde lehnout do stínu na trávu. Zatímco jsme ponořeni do nákupní horečky, ani neregistrujeme, že už se pomalu stmívá. To je dobře, protože aspoň můžeme zažít toto úžasné místo při nočním osvětlení. Náměstí je pořád plné lidí, snad ještě víc, než za dne. Kolem náměstí jezdí kočáry tažené koňmi, je to turistická atrakce. Travnaté plochy jsou plné lidí, kteří si zde rozložili deky ke svým oblíbeným piknikům. Je příjemně teplo, uprostřed náměstí jsou velké kašny s vodotrysky a padající voda je nádherně nasvícená. Po delší době, kdy se nám nedaří setkat, protože jsme se v rámci nákupů rozprchli, se opět setkáváme na dece, kterou tu koupili a po vzoru Íránců rozprostřeli na trávník Kolouši.

 

Ke konci dne jsem chodila po obchodech ve dvojici s Rychlonožkou a narazili jsme zde prvně v Íránu na Čechy, byli to tři kluci a poznali jsme je podle kostkovaných Rejoice kalhot. Rychlonožka nakonec neodolal a zaběhl si do krámku koupit jeden menší koberec. S úžasem zjišťuji, že jsme na tomto místě strávili skoro celý den a přitom to neuvěřitelně uteklo. Když jsme se nabažili této neopakovatelné atmosféry, pokračujeme dál. Ohlížím se za náměstím a je mi to líto, že už odcházíme, cítím se tu jaksi doma.

 

 

Vracíme se do ulice s obchody, po které jsme šli ráno. Je tu obchod s nádhernými vzorovanými huňatými dekami a Rolf by si jednu rád koupil domů. Vcházíme dovnitř, on a nás 6 poradců. Vybíráme tu nejkrásnější, ale ouha, když se dostáváme k ceně, zjišťujeme, že by vyšla v přepočtu na naše asi na 3000 Kč. Smlouvání v tomto obchodě nefunguje. Tak odcházíme s prázdnou, škoda. Zato ale brzy objevíme celé patro obchodů s hudebními nástroji. Opět je to úžasný zážitek. Prodavač nám předvádí hru na různé typické íránské nástroje, které neznáme. Jsou to strunné nástroje, jeden je drnkací, na těle nástroje je napnutá kůže a struny jsou nataženy přes krk jako u kytary. Tento kus je prý více než 70 let starý. Zní to trochu jako sitár. Další nástroj vypadá jako trojúhelníková deska se seříznutou špičkou a napjatými strunami, na které se hraje paličkami jako na cimbál. Je to nádhera, prodavač hraje opravdu krásně. Tentokrát si vše natáčíme my. Dále jsou v obchodě různé bubínky, džembe a darbuky, flétny a kytary. Kolouch zde opět zkouší sehnat surovou kůži. Chtěl by kozí, ta je na buben nejlepší. Obchodník napřed nabízí, že nám ji sežene do zítřka, ale to je pozdě, zítra ráno odtud odjíždíme na letiště. Nakonec přinese kus kůže, která je z velblouda, ta je prý ještě lepší, než kozí. Usmlouvají cenu a Kolouch je spokojen, že dostal, co potřeboval. To je neuvěřitelné, kolik krásných zážitků se dá zkoncentrovat do jednoho dne. Máme hlad, tak se vydáváme hledat restauraci.

 

Přicházíme k našemu starému známému mostu přes vyschlou řeku. Teprve teď vidíme, jaká je to nádhera při nočním osvětlení. Všechny obloukové výklenky po stranách mostu jsou žlutě nasvíceny a postavy kolemjdoucích nebo na lavičkách sedících lidí tu při focení vytvářejí nádherné stínové divadlo. Všude panuje čilý ruch, pomalu přecházíme po mostě a vychutnáváme si večerní atmosféru. Na druhé straně řeky hledáme restauraci, vlezeme do podniku, který je evidentně nad naše finanční a v tuto chvíli i společenské možnosti. Rychle zase vyfičíme ven a jdeme hledat něco lidovějšího. A myslím, že jsme našli ten pravý folklór. Vcházíme do malého pouličního krámku, kde se vaří maso ve velkých kotlích. Všude je pára, strašný smrad ze skopového. V rohu místnosti stojí několik stolků, kde sedí místní muži a pojídají něco na způsob dršťkové polévky. Na tácu vedle otevřeného kotle leží vařená ovčí lebka, ze které okrájeli maso. Při pomyšlení na tuto pochoutku se mi obrací žaludek. Leč Kolouši říkají: „pojďte si dát polívku, je to něco tradičního a chlapi si to chválí.“ Tím myslí těch pár místňáků, kteří sedí u stolu. Já za sebe vím určitě, že tuto pochoutku oželím. Vycházím z krámku ven, stejně tak Rolf a těch pět statečných si zatím objednává chutnou krmi. My jdeme do vedlejšího krámku na pizzu. Jen co si objednáme, přichází Éťa se slovy „já jsem to nedal“. Brzy za námi dorazí i Rychlonožka, který to taky nedal, a tak si vychutnáváme íránskou pizzu ve čtyřech. Ta je podle našich měřítek taky nic moc, různě se u toho šklebíme, ale určitě lepší než ovčí hlavy. Vrací se Kolouši s Brusem, prý si na polévce velmi pochutnali.

 

Bohatší o další zážitek jdeme dál. Pro velký úspěch včerejší noci se usnášíme, že dnes budeme opět spát v parku. Ten je odtud dost daleko, zkoušíme stopovat. To se nám ale nevyplatí, za chvíli nás berou policajti, nechápou o co se to tady pokoušíme a proč si nevezmeme taxi. Chtějí po nás pasy, nakonec nám zavolají taxíky a my se tak aspoň dostaneme rychleji do parku. Na nádraží vyzvedneme batožinu a jdeme si ustlat na své oblíbené místo. I tuto noc přečkáme v klidu, aniž by nás někdo rušil, zjišťuji, že kousek od nás si přímo na chodníku ustlala nějaká íránská rodina, podobně jako my. Jen nad ránem registruji sběrače odpadků, který poctivě čistí celý park, uklidí i krabici od kolouší kůže, nás si ale nevšímá.

 

 

Přesun do Teheránu, Odlet do Istanbulu

sobota 20. 9. 2014

 

Dnes je den odjezdu. Hlavním cílem dne je přepravit se z Isfahánu do Teheránu, což je nějakých 500 km, bude to zase dlouhá cesta. Jízdenky na VIP bus už máme koupené. Ráno si dáváme snídani v našem osvědčeném krámku na autobusáku, tentokrát už všichni sází na jistotu a dávají si sázené vejce.

 

Konečně se naloďujeme do autobusu a jedeme, cesta pomalu ubíhá. Asi na půlce cesty zastavujeme u dálnice na benzínce s restaurací a občerstvením, dáváme si za poslední peníze hambáče po íránsku (nejsem sice znalec, ale myslím, že v Evropě hamburgery kyselé okurky neobsahují). Je to tu celkem komerční, platí se i za záchody, což jinde není zvykem. Po dalších dvou nebo třech hodinách konečně dorazíme do Teheránu. Tentokrát na autobusové nádraží v jiné části města, tady jsme ještě nebyli. Přemýšlíme co dál. Potřebujeme se do večera dostat na letiště, které je vzdáleno asi 50 km odtud. Letadlo nám letí až druhý den kolem 4. hodiny ranní, jenže naše víza jsou platná jen do dnešní půlnoci, tak máme strach, aby s tím nebyl nějaký problém. Rádi bychom byli do 10 hodin večer na letišti, tam si všechno vyřídili a pak tam někde přečkali, už odbavení, do ranního odletu.

 

 

Kluci mají nápad, zajít si do nějaké místní čajovny, tam posedět a potom sehnat taxíka směr letiště. Tak se proplétáme rušnými ulicemi Teheránu v místním pověstném provozu, vedru a smradu, ale žádný podnik dle našeho gusta nemůžeme v této části města najít. Zase vlezeme do jedné luxusně vyhlížející cukrárny, která je bohužel nad naše, teď už omezené finanční možnosti, tak jdeme dál. Pomalu se mezi tím setmělo, přecházíme silnici jakýmsi nadchodem pro pěší. Pod námi se vine osmiproudový světelný had, tvořený auty, která se tu valí jedno za druhým. Působivý pohled, fotíme tu velkoměstskou romantiku, jdeme na metro a potom sháníme taxík na letiště. Na parkovišti jsme svědky roztržky mezi taxikáři, která se nás naštěstí netýká. Taxikáři se hádají o kšeft a dojde i na pár facek. Zase se jednou projevila prudká orientální povaha. Za chvíli je ale klid a my nasedáme do taxíku, který nás odveze na letiště a to ani ne za poloviční částku, než při cestě sem. Je to taková menší dodávka, vejdeme se tam akorát i s batožinou. Za chvíli jízdy cítíme podivný smrad, máme pocit, že v autě, kde sedíme, před námi asi převáželi ovce. Tak doufám, že tu po nich nezbyla žádná bleška. Vyloďujeme se na letišti, přebalíme si zavazadla, do příručního batůžku nacpeme spacák a necháme si u sebe karimatky. Ještě za poslední riály občerstvení ve zdejším fast foodu a jdeme se nechat odbavit. Klukům se podaří domluvit, že můžeme přespat na zemi za odbavovacími přepážkami, tak odevzdáváme velké batohy a jdeme si ustlat. Je to zvláštní, když je člověk unavený, v pohodě usne i na karimatce na tvrdé dlažbě, i když na něj svítí naplno ze stropu zářivky a kolem chodí značné množství lidí. Spalo se mi tu nádherně, ale za pár hodin mě kluci budí, že už je čas k nalodění. Gate to Istanbul is open. Tak tedy jdeme do letadla, napouštíme ještě do flašek čistou vodu, abychom tu cestu přečkali, nízkonákladová turecká společnost Pegasus totiž v letadle nepodává ani tu vodu. Let je bezproblémový, většinu prospíme a vystupujeme na letišti v Istanbulu.

 

 

Siesta na Istanbulském letišti, Přelet do Vídně, Zamoření autobusu Student Agency

neděle 21. 9. 2014

 

V Istanbulu máme před sebou více než pět hodin čekání. Užíváme si čistotu letiště a zejména sociální zařízení, které už je tady v evropském stylu. Turecké záchody v Turecku na letišti nenajdete. Je nutno říct, že jako správné socky zde konáme hygienu, umýváme na sobě co se dá, vybíráme odlehlejší kout letiště, rozkládáme karimatky a zalézáme do spacáků, dospat se. Nějak se mi to už nedaří a brzy útočí hlad. S Brůsem a Rychlonožkou, kteří také nespí, jdeme na snídani. Můžeme si vybrat snídani buď tureckou nebo evropskou. Ta turecká se skládá z oliv, dvou druhů sýra, vajíčka, salámu, másla, chleba, marmelády a medu a čaje. Evropská snídaně naproti tomu obsahuje více müsli, jogurtu a dalších „zdravých“ ingrediencí. U mě jednoznačně vítězí turecká varianta. Když nám jídlo přinesou, pustíme se s radostí do něj, avšak můj dojem je takový jakýsi evropský. S nostalgií vzpomínám na íránské snídaně v teple s výbornými čerstvými chlebovými plackami, vynikajícím sýrem a čerstvým vajíčkem. Tady na mě fučí klimatizace, je mi zima, jídlo je luxusní, ale postrádá tu vynikající bohatou chuť, místo chleba už jen bílý toast, který se k tomu jaksi nehodí. Zkrátka jsem zklamána, je vidět, že už jsme opravdu v Evropě, jídlo je bez chuti a bez zápachu, zato určitě se všemi certifikáty, tak jak jsme zvyklí doma a ani už to nevnímáme. O ceně této snídaně tady nebudu radši ani psát.

 

Tento pocit mě ale přechází, když se vracíme ke zbytku výpravy, kluci už jsou vzhůru a právě si do misek rozdělávají zbytky koloušího müsli a statečně to žvýkají – tak to tedy ne, zlatá turecká snídaně! J Kluci mají můj obdiv, ale chápu, že se jim nechce utrácet zbytečně éčka.

Zbývají nám ještě asi tři hodiny, po které se musíme na letišti nějak zabavit. Bereme útokem krámek se suvenýry, ten mě opravdu bere. V obchodě je vystaveno množství barevných šátků, keramiky, různých taštiček, dekoračních předmětů, ale hlavně, prodávají tu turecké sladkosti a občas nasypou některé bonbóny volně do misky – je to taková ochutnávka. A to je něco pro nás! Chodíme jako vosy kolem a ochutnáváme. Brzy kluci objeví další atrakci, a to stánek s ochutnávkou alkoholu! Po 14ti denní íránské prohibici je to pro nás ráj. Nenápadně si bereme u pultu kalíšky s lahodným mokem a slavíme šťastný návrat do Evropy. Alkohol se nám příjemně rozlévá po těle, málem jsme už zapomněli, jaký je to pocit J. Tak jsme ten čas na letišti nějak utratili a nastupujeme do letadla směr Vídeň. Let je zase v pohodě, pozorujeme krajinu pod námi a kolem letící letadla. Jen při přistání trošičku zakolísáme a když konečně zastavíme, zatleskáme pilotovi za jeho um.

 

Z Vídně nás do Brna přepraví opět autobus Student agency. Ještě společné foto před autobusem a už nasedáme. Kluci hned s radostí otvírají pivo v plechovkách, které si koupili na letišti. Nemůžou už se pravého chmelového moku dočkat. Přichází k nám stevard a upozorňuje kluky, že v autobuse nesmíme pít své alkoholické nápoje. Vysvětlujeme mu tedy naši situaci, že po dvoutýdenní abstinenci už si to opravdu zasloužíme, tak tedy říká, že nad námi přimhouří oko. To se mu ale bohužel brzy nevyplatí. Éťa mě pořád přesvědčuje, že mám vytáhnout kytaru, abychom si tady naposled zazpívali. Mně se do toho vůbec nechce, mám pocit, že v tomhle autobuse se to jaksi nehodí. Nakonec tedy kytaru vybaluji, a co čert nechtěl, podařilo se mi drbnout přímo do Éťovy plechovky s pivem. Nejsem schopná nic dělat, jen vidím, jak se plechovka převrací a její obsah crčí na mě, na Éťu a hlavně na autobusové sedačky. Nepodařilo se nám ji zachytit a už oba sedíme v kaluži piva. Stevard duchaplně přináší hadry a papírové utěrky, ani moc nenadává a myslí si svoje. Zahajujeme vysušování, mokrý je i Rolf, kterému Éťa strčil politou kytaru. Autobus jede až do Prahy a celou tu cestu bude hrozně smrdět pivem, naší zásluhou J. Za chvíli ale přijde jiné rozptýlení, za okny vidíme neobvyklý jev. Venku totiž prší! Vidíme mraky, zeleň, louky a v korytech dokonce tečou řeky! Žasneme nad tou nádherou a pořád to obdivujeme. Po čtrnácti dnech v šedohnědé vyprahlé pustině je to vítaná změna.

 

Konečně jsme v Brně, vystupujeme z autobusu a vítá nás tu Brůsova Brusinka. Nastává srdceryvné loučení se zbytkem výpravy, já s Éťou a Kolouchy pokračujeme dále stejným vlakem. Do České Třebové cestujeme v jídelňáku, vrchní se nám zdá nějakej divnej. Stejně jako ostatní Češi, všichni mi připadají takoví nějací neochotní, zamračení, neomalení. Venku je chladno a ponuro, stmívá se a prší. Takto nás tedy vítá Česká republika. Pozoruji holky narvané v džínách a upnutých tričkách, chlapy v ošoupaných kapsáčích a mikinách a mám pocit, že se u nás neumíme pěkně obléknout. Přece jen proti těm Íráncům vypadáme jaksi neelegantně, neupraveně, absolutně to bije do očí. Asi mám mezikulturní šok. Kluci jsou sice jiného názoru, mají radost, že jsou Češky odhalené, a že je na co se podívat. Na jednom se ale při pohledu kolem sebe shodneme. V některých případech by bylo lepší, aby to co je odhalené, zůstalo radši zahaleno J.

 

Response code is 404