Honza Němec

zápisky z cest blízkých i dalekých

Vyprahlá Sardinie

Costa Verde

Pěšky a stopem po vysušeném italském ostrově.

OTEVŘÍT FOTOALBUM

(autorem textu je Šošánna a není dopsaný)

21. 7. 2013 – Den první – Cesta

Je neděle, dobalujeme poslední věci a taťka nás odváží na nádraží do Pardubic. Tady začíná naše cesta! Před příjezdem pendolína si zkracujeme čas zíráním na vodní vodotrysky před pardubickém vlakovém nádraží. Na lavičce tu leží jakýsi bezdomovec a my doufáme, že na Sardinii, nedopadneme jako on. Nakonec nastupujeme do zázračného pendolína, které na mě působí stísněným dojmem, navíc tu je spousta lidí. Přisedáme si k paní, která má u sebe malou blonďatou holčičku, jak jsme později zjistili, byla to její vnučka Natálka, s kterou jede do Plzně.  Během cesty jíme řízky od Mary s domácím chlebem a zeleninovým salátem. Natálka vyndává zvířecí přebíjenou, kterou s ní hrajeme! Pak však přichází to nejhorší, potřeba na záchod. Docela jsem se zděsila, když jsem uviděla místní záchody (ucpané, netekoucí voda a pach). Přijíždíme do Plzně, kde se s námi paní s holčičkou loučí. Zbytek cesty do Chebu jedeme bez přísedících.

V Norimbergu jsme si prohlédli historické centrum

V Norimbergu jsme si prohlédli historické centrum

V Chebu přesedáme na německý vlak, který vypadá zcela obyčejně, ale má stejné jízdní vlastnosti jako české pendolíno. Cesta do Norimberku byla rychlá a plynulá. Když jsme se vymotali z norimberského nádraží, šli jsme se kochat památkami do starého města. Narážíme zde na trhy, kupujeme si tedy ovoce a zmrzlinu. Nezapomeneme si prohlédnout hrad a pak už míříme metrem, směr letiště. Ovšem zdejší letiště je spíše bludiště. Honzík je však šikovný a nakonec nacházíme cestu k excelentní přepážce Ryanaru. Mě se ta společnost tak nelíbí! Zhruba 15 minut ještě hledáme kudy se dostat dál. Prostě a jednoduše šílené. Naštěstí vše najdeme a okolo osmé hodiny večerní odlétáme. Myslím, že let byl vydařený, pilot nám ke konci cesty zhasl v letadle světla, a tak jsme měli nezapomenutelný výhled na noční osvícenou Sardinii.

Po výstupu z letadla cítíme ten těžký teplý vzduch a do toho na nás začne padat rosa. Letiště v Cagliari je svou velikostí a přehledností velmi podobné brněnskému letišti, což nás velmi těší. Ihned nám přijedou baťohy, a proto se vydáváme hledat místo na spaní.  Zakotvíme to v sadu, kde je to pořádně vyprahlé. Před usnutím slyšíme cinkání zvonečků, domníváme se tedy, že tu někde poblíž jsou ovečky. A taky že byly! Asi ve tři ráno nás probouzí štěkot psů, kteří přeháněli ovečky na jinou pastvu a posléze se vrhají na náš stan. Nakonec je volá bača, který tu zůstává po zbytek noci.

Nocleh u letiště

Nocleh u letiště byl díky ovčáckým psům docela dobrodružný.

22. 7. 2013 – Den druhý – Cagliari

Když se ráno probudím, je velké teplo a všude kolem jezdí auta. Jan už dávno vstal a jako správná drbna přemýšlí, kam to ti lidi jezdí. Pasáček oveček tu stále je a projíždějící auta si z něj dělají srandu, že ve stanu má milenku. Po chvíli však odjíždí. Zhruba za půl hodiny začnou jezdit lidi zpátky, akorát ve firemních autech. Nejspíš to byla firma na úpravu městské zeleně. Lidi tu jsou přátelští, téměř všichni nás zdraví. Po snídani vyrážíme zpátky na letiště, odkud odjíždíme autobusem, který nás svezl zadarmo, jelikož nefungoval automat na jízdenky. NO PROSTĚ ITÁLIE!

 

Centrum Cagliari

Centrum Cagliari

Kolem poledne přijíždíme na autobusové nádraží v Cagliari. První co jdeme udělat: najít hotel. Hotel jsme našli, ovšem byli tu jen dělníci, i přesto jsme jim nechali své baťohy a šly se kochat hlavním městem Sardinie. Bez baťohů se chodí mnohem líp, a proto jsem naplánovala delší trasu. Podívali jsme se na hrad, odkud byl pěkný výhled na celé město, poté šli k věznici a viděli Anfiteatro Romano. Naše další zastávka byla botanická zahrada, u níž stojí supermarket, do kterého jsme samozřejmě zavítali. Jan si koupil vynikající prosciutto a housky, což byl náš celý oběd, na němž jsme si pochutnali právě v botanické zahradě. Po jídle jsme mysleli, že už půjdeme rovnou do hotelu, ale nakonec jsme si prohlédli i zahradu, která je opravdu nádherná!

Lotosový Květ v botanické zahradě

Lotosový Květ v botanické zahradě

Ve tři hodiny přicházíme do B and B, kde nás vítá mladý přátelský Ital. Nabízí nám kafe a tak si necháme říct. Dává nám průvodce Cagliari s mapou a ukazuje nám pokoj, v kterém už máme své baťohy. Každý pokoj zde má určenou svoji vlastní kytičku, která je pověšena na dveřích, klíčence a na balkoně v květináči, kde ji můžete zalévat. Náš pokojík má hortensii, to mi dělá radost, protože hortensie zbožňuji. První co dělá Jan, když přijde do ubytování je, sprchování. Já si zatím vybaluji věci a válím se v posteli, poté se vystřídáme. Do večera se válíme v pokoji a prozkoumáváme celé ubytování.

Cagliari

Večer se zkulturníme a vyzáříme na večeři. S Janem vybrat restauraci není zrovna jednoduché, s sebou máme Crudíkovu mapu, v které jsou některé restaurace doporučené. Jenže ani ty se Janovi nelíbí, nakonec sejdeme skoro k přístavu, kde má být další z restaurací, je tu však malý obchůdek se sýry a tradičními sardinskými výrobky. Panuje tu příjemná atmosféra, je tu Ital, který se ptá, odkud jsme, když řekneme, že z Československa odpovídá: „Ahój“. Dává nám ochutnat sýr, nejspíš to byl parmezán. Jan ale kupuje tradičnější sardinský ovčí sýr pecorino. A jdeme opět hledat restauraci, když už konečně usedneme ke stolu, donesou nám meníčko s nafoceným jídlem, to se Janovi nelíbí a tak odcházíme. Už jsem pěkně naštvaná, za chvíli usedáme ke stolečku v jiné restauraci a zase nám donesou ty samé meníčka. Jan už to vzdává a objednává víno. Pak si objednáváme hlavní chod, já špagety carbonara a Jan lasáňky. Víno je dobré, ovšem obsluha příšerná, ženská, která čumí a neřekne ani prosím. Hlavní jídlo nám přinesou každému zvlášť. Špagety carbonara, nejsou špagety carbonara, lasagně jsou trošku lepší ale připálené. Protože máme hlad, sníme všechno. Zajímavé bylo, že vedle nás si přisedl pár Italů, ke kterým se chovali úplně jinak než k nám. Po zhruba dvacetiminutovém čekání na zaplacení odcházíme bez placení.  Aspoň ušetříme 16 Euro. Odcházíme, není to přesné slovo, my spíš utekli. 😀 Nakonec najedení a spokojení přicházíme do hotelu, v kterém se krásně vyspíme.

Snídaně a vlastně i ubytování u Crudíka (Crudo Rooms) bylo úplně exelentní!

Snídaně a vlastně i ubytování u Crudíka (Crudo Rooms) bylo úplně exelentní!

23. 7. 2013 – Den třetí – Nora

     Dnešní den začíná perfektně, Jan přichystal snídani, donesl ji na balkonek, kde jsme si jí pořádně vychutnali. Měli jsme džus, myslíky, jogurtík, ovocíčko, chleba, máslíčko, medík a marmeládu, no co víc si přát! Bohužel, čas utíká a musíme opustit náš pokojíček. Dnes máme v plánu stopovat, nejdřív si však Jan jde koupit plynovou bombu, abychom měli na čem vařit. Cestou se stavujeme v ovoci a zelenině, kde si kupujeme broskvo-meruňky. Stopovat začínáme na začátku Cagliari, zhruba po pěti minutách nám zastavuje pán ve větším rodinném autě. Pánovi je přes 30 let, pracuje jako hydraulik, nemá žádné děti a bydlí v Pule. Jan se s ním vybavuje, říká mu, že chceme do Nory, kam nás taky nakonec pán zavezl.

 

Koupání u Nory

Stopem jsme dojeli do města Nora, kde bylo krásné koupání

V Noře je pěkné vedro, naštěstí hned kousek od nás je moře. Jdeme se tedy poprvé na Sardinii koupat. Voda je krásně čistá, teplá, není tu ani moc lidí. Mě zde osobně zaujal pán, který si stavil z písku hrad, docela se v tom vyžíval, ozdoboval ho různými listy a květinami. Po dvouhodinovém válení už chce Jan jít za tím, proč tu vlastně jsme. Jsou to staré mozaiky a románské sloupy. Jenže zjišťujeme, že se tam platí vstup ve výši 5 éček za osobu, a protože jsme včera ušetřili za restauraci a autobus z letiště, chce Jan šetřit znovu. Obcházíme teda ostrůvek podél pláže, pak vlézáme do areálu, problém nastává v tom, když nás uvidí člověk, vybírající vstupný. V Česku by to neřešili, ale tady nejsou lidé líní utíkat, a tak odcházíme pryč, aniž bychom viděli kousíček mozaiky. Vracíme se zpět k pláži a leháme si pod palmy, kde je aspoň trochu stínu. Dáváme si chleba s mravencem a sýr pecorino. Potom pokračujeme v cestě do Puly. Jdeme po chodníku, po jehož kraji jsou všude zasázené kvetoucí ibišky. V Pule to je pěkně, všude mají vydlážděné cesty a nad nimi pověšené barevné praporky. Jenže máme problém, došla nám voda. Ptáme se na náměstí, kde sehnat vodu. Mladí kluci nás posílají do restaurace, kde si ji můžeme koupit.  Jan šetřil, chce vodu zadarmo. Jde teda k zavřené restauraci, u níž je venku kuchař, kterého se ptá, zda by mu vodu nenatočil. A voda je doplněna, krásně studená. Vodu máme, teď potřebujeme jídlo. Po zdlouhavém hledání nacházíme i supermarket, s nákupem jdeme někam, kde je stín, abych si mohla sníst jogurtík. Sedáme si na parapet obchodu, zde už sedí spousta mladých lidí, čekajících na autobus. Naproti nám je malá benzinka, kam dojede auto a pán jim natankuje, aniž by museli vylézat z auta. Přijíždí tam i pán na motorce bez jedné ruky. Je to tu opravdu zajímavá podívaná. Jan se ptá pána co tankuje, kudy na silnici, abychom mohli stopovat. Už víme kudy jít a vyrážíme.

Luxusní letovisko Chia

Luxusní letovisko Chia, na toto místo nás přivezla moc milá paní v Range Roveru

Stop nám moc nejde, stopujeme asi čtvrt hodiny. Á konečně se na nás usmálo štěstí. Zastavila nám paní v Range Rover s koženými sedačkami. V takovém autě jsem teda ještě nejela. Paní je kolem 40 let, má 4 dcery, pochází z Verony a zde má chatu v Chie, kam nás také doveze. Cestou se ještě stavuje v obchodu s ovocem a zeleninou, jdeme s ní, kupujeme si koko, který nám chce zaplatit. Kousek před Chiou nám povídá o tom, že v Chia jsou jedny z nejlepších fíků, které se dováží do celé Itálie. Zastavuje u stánku, kde fíky prodávají, bohužel už skončila sezóna a fíky nejsou. Paní to nevzdává a jde hledat fíky na stromy, ale ani tady neuspěje. Takže jsme bez fíků. Vůbec jsem nechápala, proč nám ta paní v luxusním autě s luxusní kabelkou a chatou zastavila. Pokud jsme to dobře pochopily, připomínala jsem jí jednu z jejích dcer. Paní nás dovezla přímo k pláži. Jsou tu hezké pláže, ale je tu hodně lidí. Jan mi rozbíjí kokos a jde se koupat. Spokojeně si baštím a vyhřívám se na sluníčku, taková pohoda. K večeři Jan vaří kuskus s houbami. Večer pláž opouštíme, chceme stopovat dál. Docházíme do centra Chia, kde zjišťujeme, jak je to luxusní oblast. Mají tu koncert, nákupní centrum se značkami Dior, Chanel, apod., luxusní vily a drahé restaurace. Stopování je na prd, nikdo nezastavuje a dochází nám voda. Jan vyzáří do luxusního baru, kde mi kupodivu dotáčí vodu. Nakonec to zapíchneme u golfového hřiště a doufáme, že na nás v noci nebudou stříhat rozprašovače vody.

 

24. 7. 2013 – Den čtvrtý – Taulada – cestovací den

Probouzíme se do horkého letního rána, docela by bodlo, kdyby ty rozprašovače vody začaly stříkat. Rychle se nasnídáme a jdeme stopovat, musíme se odsud dostat pryč! Po chvilce stopování nám zastavuje černoch v malém polorozpadlém autě, docela se divím, že Jan s ním chce jet, když nemá rád černochy. Jsem ráda, že se dostáváme pryč, protože jinak by to tu bylo na dlouho. Černoch nás zavezl na rozcestí, odkud jsme si hned stopli dva chlápky v Mercedesu. Je to tu prostě jedno lepší auto za druhým. Mužům je přes 30 a snaží se s námi domluvit pomocí překladače na mobilu.  Docela se jim to daří, říkají, že jedou do vesnice, která je před Teuladou, vysvětlují nám, že odsud jede autobus, který nás do Teulady doveze. Jenže to by nebyl Jan, kdyby jim nezačal vykládat o tom, jak je autobus drahý, a že nemá peníze. Jeden muž nám začíná dávat peníze na autobus, nakonec se ale rozhodnou nás zavést přímo do Teulady. Musela to pro ně být docela velká zajížďka, především příšernými serpentinami, z kterých se mi dělalo blbě.

Konečně jsme v Teuladě, kde mají dostatek vody. Vypadá to tu přívětivě, doplňujeme tekutiny a jdeme si odpočinout do parku, který tu na náměstí mají. Musím se trochu vzpamatovat z té cesty. V parku je spousta mladých kluků a dětí, kteří hrají fotbal či jezdí na kole. Je to zajímavá podívaná, jak pro nás tak pro ně na nás, jelikož si rozkládáme karimatky a odpočíváme, posléze začneme vařit polévku a dojídáme zbytky chleba. Zhruba 10 minut před polednem se děti rozutečou domu na oběd. Sice se nám nechce, ale musíme pokračovat dál. Jdeme tedy na konec města Teulada, kde pod kvetoucími stromy stopujeme. Zastavuje nám mladý kluk z Ameriky, který píše pro Routers, Jan si s ním rozumí. Nedoveze nás, ale moc daleko, protože má namířeno úplně někam jinam. Zůstáváme trčet na rozpálené silnici v tom nejhorším vedru! Naše spása je učitel, který zbožňuje teplo. Říká, že v minulém životě musel být nejspíš had. Nedělá si moc hlavu s dodržováním rychlosti, možná proto jsme byli v Carbónii tak rychle. Carbónia se zdá být hezkým městem, mají tu pěkný trávník a lavičky. Jenže nevíme, co tady máme dělat, proto jedeme dál autobusem do města o kus dál pod jménem Iglesias.

Pláž u Buggerru

Pláž u Buggerru, nocovali jsme na „toaletách“ kousek od ní

V Iglesiasu vystupujeme naproti parku, kam posléze jdeme odpočívat. Spát na Sardinii jen tak v parku je zcela normální, to v Česku by všichni akorát čuměli, co tam děláte a jestli náhodou nejste blázni. Po odpočinku se jdeme podívat do centra města, nevypadá to tu vůbec špatně. U nějakého kostela v malé uličce si dáváme výbornou zmrzlinu z fíků a hořké čokolády. Jan má chutě tu zůstat, nakonec nepodlehne pokušení a vydáváme se dál napospas Sardinii. Problém máme s vodou, kterou nemůžeme nikde sehnat. Po delší době narážíme na benzinku, kde vodu dotankujeme, a také zjišťujeme, že jdeme špatným směrem, jak jinak! Vracíme se teda zpátky. Když už jsme na správné silnici, nic ne a ne nám zastavit. Snad po půl hodině zastavuje muž, právník, kterému Jan rozbije sklapování sedačky, majitel auta z toho není zrovna nadšený, ale já doufám, že i přesto nás sveze. A svezl do nejhorší vesnice na Sardinii, přeplněnou zírajícími chlapi jménem Fluminimaggiore. On říkal, že tu vesnici nemá rád, nedivím se. Ještě než se s námi rozloučí, doporučuje nám pizzu, kterou zde dělají. Posléze si ji dáváme, je opravdu dobrá, jdeme také do obchodu, kde nakupujeme potraviny. Před supermarketem stojí velmi komunikativní chlápek, který do nás pořád něco hustí, jenže má smůlu, nic mu nerozumíme. Říkám Janovi, že tady rozhodně spát nebudu, proto dobrovolně stopuji. Nejdřív nám zastavuje autobus, ale nejde tam, kam chceme. Jako druzí zastavují dva mladí lidé (slečna, která studuje práva v hlavním městě a její přítel). Jedou na jakousi pláž, sice to není Janova Costa Verde, ale já jsem ráda za cokoliv, kromě Fluminimaggiore. Ocitáme se na jiné, ale také pěkné pláži, Jan se koupe v moři a chvíli poté hledá místo na spaní v křoví, kam chodí lidé na toaletu. Vybíráme to nejčistější místo, rozbalujeme stan a uleháme ke spánku.

 

Cesta na Costa Verde, ještě že tady jsou ty kozy, jinak by Šošánna nikam nešla.

Cesta na Costa Verde, ještě že tady jsou ty kozy, jinak by Šošánna nikam nešla.

25. 7. 2013 – Den pátý – Costa Verde

Ráno vstáváme déle a už je hrozné horko. Jan se chce dneska za každou cenu dostat na Costa Verde, proto vyrážíme hned stopovat, bohužel nikdo nám nezastavuje a tak se v příšerném vedru a bez vody vydáváme pěšky po silnici. Po chvilce docházíme na křižovatku, kde mají obchůdek se zeleninou. Natankujeme zde vodu a koupíme nějaké ovoce (hlavně meruňky). Pokoušíme se zkusit štěstí opět, ale ani tentokrát se nám nedaří nikoho stopnout. Zastavujeme se na silnici před auto kempem, vypadá to tu jako by zde nedávno hořelo, čemuž se ani moc nedivíme. Posléze na to, za námi jde nějaký chlápek z auto-kempu a nejspíš nás chce ubytovat, to ale my nechceme.  Konečně nám zastavuje chlapík, který nás zaveze před to strašné Fluminimaggiore. Zde se snažíme opět stopovat, nejezdí tu moc aut a i přesto, že jsme tu stáli dobré dvě hodiny, nikoho se nám nepodařilo zastavit. Jan si zkracuje čekání obtěžováním kaktusu, které tu podél svodidel rostou. Smažení na sluníčku nás už nebaví, jde tedy zpátky do té proklaté vesnice. Vůbec se mi nechce. Jediné co mě tam táhne, je vědomí o kašně s vodou. Cestou se na nás usmálo štěstí, protože nám zastavil řidič, který nás svezl na autobusovou zastávku.

Vysněná pláž Costa Verde

Vysněná pláž Costa Verde, největší sardinská poušť

DSC_0258

Costa Verde

Tohle už byla ta správná pohodička

Nocleh na malé poušti Costa VerdeJan přemýšlí, jak se na Costa Verde dostat, zda li tam jede nějaký autobus. Vše ovšem napovídá tomu, že tam nic nejezdí. Čekáme tedy na nějaký autobus, já nadávám Janovi, že ta Costa Verde je hrozně trapná a vůbec se tam netěším. Ten už se začíná smiřovat s tím, že pláž, na kterou chtěl, se nakonec nedostane. Z nudy začneme vařit polévku (myslím gulášovku), mezitím jde Jan pro vodu, takže zde čekám sama. Po návratu si dáváme polévku s kuskusem (opravdu mňamka)! Najednou přijíždí k zastávce auto, z kterého vystupují dva mladí lidé. Chvilku s námi stojí na zastávce a povídají si, Jan se jich jde zeptat, kam jedou. Áá oni jedou na Costa Verde to máme společný cíl. Říkají, že se tam dostanou autobusem, který je doveze na nějakou křižovatku, z které pak budou muset kilometr dojít pěšky. Janovi to přijde jako dobrý nápad, proto se vydáváme autobusem s nimi. Problém nastává v tom, že to nebyl jen jeden kilometr. Jdeme tedy pěšky, je kolem 3 hodiny a neustále se předbíháme s našimi spolucestovateli. Po cestě si užíváme krásný výhled na místní hory. Nejhezčí zážitek z této cesty pro mě nastává, když slyším zvonit zvonečky koz, které po chvilce začnou přebíhat po silnici, pasáček je totiž přehání na druhou pastvu. Je jich moc a proto, čekáme docela dlouho, než všechny přejdou, na druhé straně čekají auta. Už jsme ušli kus cesty a po chvilce kolem nás jede auto s našimi kamarády. Pěkně nás to naštvalo, netrvalo však dlouho a my jsme stopli kluka s Oktávkou z Belgie. Ten nás dovezl až na pláž, která od zmíněné křižovatky byla dobrých 7 km či možná víc daleko. Jan je spokojený, jdeme k moři, je tu hrozně jemný písek, který vleze naprosto všude. Po zdlouhavé a náročné cestě se koupeme v moři, které je pro nás skvělým osvěžením.

Costa Verde

Západ slunce na Costa Verde

Na pláži trávíme zbytek dne, když už se začíná stmívat, chodí se tu lidé koupat bez plavek a tak do toho jdeme taky. Po poslední koupeli, jdeme najít místo na spaní, není to zrovna nejlepší cesta, písek se boří a hrozně špatně se v něm chodí. Neustále Janovi opakuji, že bychom mohli spát někde blízko, abych nemusela jít moc daleko. Podle mých nápadů vybral Jan místo na kopci, kam jsme se musela vyškrábat a nakonec jsem zjistila, že tam bydlí jakýsi ještěrky (nejspíš), které v písku zanechávají divné stopy. Jsem utahaná, stavíme stan a už raději nic nekomentuji, Jan se jde ještě jednou vykoupat a potom fotit západ slunce. Jako správná drbna přichází na to, že pod kopcem si na pláži udělali ohýnek jakýsi skauti, kterých bylo zhruba 10. I já je po chvilce viděla, protože vylezli za námi na kopec a blbli tam. Užili jsme si rychlý západ slunce a já dostala hlad. Udělali jsme si tedy ovesné vločky s mravenci. Poté už jdeme spát, já jen doufám, že ty ještěrky nevlezou do stanu.

Odlehčená jídelní souprava

Odlehčená jídelní souprava a mravenčí vločky

26. 7. 2013 – Den šestý – Cesta do Oristana

Chceme do Oristana! Ale moc nám to nejde...

Chceme do Oristana! Ale moc nám to nejde…

27.7.2014 – Den sedmý – Oristano a hledání hotelu

28.7.2014 – Den osmý – Stopem s rumunkou Eni a italem Luka na pláž San Giovanni di Sinis

29.7.2014 – Den devátý – Nocleh v Biologico, park Urpinu

30.7.2014 – Den desátý – Nocleh v Ladybird, toulání po Cagliari

31.7.2014 – Den jedenáctý – Cesta domů a nocleh v Norimbergu před letištěm

« »

© 2019 Honza Němec. Theme by Anders Norén.