Dolomity

Dolomity

2 – 6 .7. 2010

1.Den: Pátek a Sobota

V 16:56 konečně všichni odjíždíme do Dolomit. Řídí Honza. Je hic jak v řiťi ale komáři nelítaj. Za Ždírcem zjíšťujeme že jsme zapomněli kanistr na vodu, vařič a plachtu na spaní. Naštěstí si to všechno můžeme půjčit od rodičů, kteří se právě vrací z Francie. Sraz máme v Humpolci ale pač jsme jeli po blbý silnici tak jsme dojeli skoro k Jíčínu. Tím jsme na mapě nakreslili první prso a ztratili cca 20 min. V 18 hod jsme se konečně sešli v Humpolci a dostali potřebné věci včetně měniče proudu do auta, gps, koření, helmy na feráty atd… . V 18:35 pokračujeme směr Pelhřimov. V 19:55 kluci nakupujou v Jindřichově Hradci pečivo a dálší nedostatky. Pač se ale všechno stále cyklí a nehodlá přestat, zapomněli opět koupit mouku na zahuštění bramboráků který jsou v Míšiným jídelním meníčku. Také se dozvídáme že jsme si od rodičů zapomněli převzít plachtu na spaní. U Třeboně jsme nakreslili druhý prso (ztráta cca 2O min.)

Dál snad ani nemůžu připomínat kde všude jsme cyklili, snad jen připomenu můj vysněný mega dlouhý tunel na mapě, který nám měl urychlit cestu. Však vedli vněm jen koleje a silnice dál nevedla. Nakonec nám nezbylo nic jiného než se 40 km vrátit a obět pohoří. Náš plán byl dojet na Rífugio Auronzo v 1. nebo ve 2. hodiny v noci. Když jsme ale dojeli, noc rozhodně nebyla. Svítilo pomalu sluníčko a hodiny ukazovali 5:30. Byli jsme všichni unavený. Brzo přišel mladej parchant vybrat prachy za výjezd nahoru. Tiket stál 20 Eček. Během cesty se odehrál ještě jeden podstatnej cykloid. Míša si při čůrání na Rakouském odpočívadle vyvrtla kotník. Považoval jsem to za malichérnost až do té doby, když jsem jí viděl jít. Sotva chodí. Jsme přetažený a celí Dolomity vidím zacykleně. Něco bych vojel.

Došli jsme na loučky za chatou Rifugio směrem ke Cadinam. Vzali jsme si každej karimatku, spacák a tak zhruba 2 hoďky nekvalitně spali. Probudil jsem se zpocenej a rozpálenej od sluníčka. Zdá se, že jsme zbytečně vyhodili celej den. Pecon ale navrhuje jít na Paternkofel. Míše prý nohu pořádně stáhnem a určitě to půjde. Přijde mě to hodně ujetý pač budou 2 hodiny ale neprotestuju. Vrátit se můžeme vždycky. Míša má nohu nateklou. Maže si jí propolisovou mastí a Pecon jí pořádně stáhl obvazem. Ani jsme nevyšli a začalo pršet. Honza se ještě vrátil pro nepromokavé bundy. Když jsme došli do sedla mezi Třema Čimama a Páternkofelem Míša oznámila že to vzdává. Přemluvil jsem jí ale s Petrem ještě na kousek ferát. Došli jsme do sedla mezi hřebeny stím, zě se už budeme vracet. Míša ale prohlásila že jí to baví a že by šla dál. To byla nečekaná a dobrá zpráva. Před vrcholem nás ještě strašilo hřmění bouřky. My se ale nedali a k vrcholu vylezli. Čekal nás krásný výhled a nádherná duha. Byli jsme na Paterkofelnu úplně sami. Bouřka byla celkem daleko a míjela nás. Na vrcholu jsme udělali pár fotek a při dalším hřmění, teď už bližší bouřky, jsme upalovali dolů po ferátách fungujících jako Bleskosvod. Nevraceli jme se druhou cestou která vede tunely a vyústí na druhé straně hory. Dali jsme přednost pro brzký návrat k autu, stejnou cestou co jsme vystoupali. Pod posledníma ferátama jsem šel napřed k autu, abych vzal pár věci z auta a zabral naše místo na spaní v tunelu v Třech Čimách. Když dorazili ostatní tak přinesli skoro všechny potřebné věci na bramboráky. Já vynes vodárnu a vařič z bombou. Honza oloupal brambory a únavou usnul. Míša vše nastrouhala. Místo mouky na zahuštění jsme použili právě vyrobenou strouhanku. No ale stejně přišlo snad asi dvacáté zacyklení. Míša zapomněla olej na smažení. Pecon vymyslel že vysmažíme tuk ze salámu Vysočina. Nezbylo nic, než pro něj doběhnout do auta. První bramboráková placka se hned přisála na pánev, zčernala a už se jí nepustila. Jen trocha se seškrabala a v polosyrovém stadiu snědla. Dostal jsem vyníkajicí nápad dát na vařič celej hrnec s tou homoidní hmotou. Odhaduju že se to bude vařit tak 15 min. Než sem ale stihnul dolejt vodu, v Třech Čimách zavál zápach spálené homoidní hmoty. Po promíchání proběhla ochutnávka a následné vyhodnocení. Honza byl probuzen na večeři. Nevím co mu na tom nechutnalo ale nás s Petrem a Míšou prostě jenom přešel hlad a radši jsme šli spát. Jak mohl jinak tento 36 hodinoví zacyklený den skončit než totálním cyklem.

2. Den: Neděle

Spali jsme všichni jako zabitý, jinak to snad ani nešlo. Nasnídali jsme se u auta a sjeli dolů k Misurině na parking k vodě. Nabrali jsme vodu a důkladně se všichni umyli včetně vlasů. Pecona musím pochválit za to, že dokázal servat z pánve zapečenou homoidní hmotu. Než aby jme platili za parking euro na hodinu, vyjeli jsme radši zase o kousek výš na neplacené parkoviště a slezli lesem a pod lanovkou dolů na cestu k Monte Pianu, kam dnes máme namířeno. Asi za 2 hoďky jsme nahoře u chaty kde si kupujeme všichni nanuka za 2 ečka. Po dovolízání jdeme levou stranou hory po ferátech. Brzo s Peconem lezeme svahem a hledáme starý krámy z války. V sedle mezi druhou půlkou hory pokračujeme zase pravou stranou. Na našem oblíbeným místě kde jsme našli minulý rok nejvíc věcí, toho je i letos dost k nalezení. Máme už každý pár nábojů střepin z granátů i třeba pfloků a kramlí. Obešli jsme celej vrchol a došli znovu do sedla. Byla tak půl osmá když jsme došli k Československýmu kanónu ze Škodovky. Cestou dolů jsme se Já a Honza utrhli a došli k autu dřív. V půli cesty jsme nechali Peconoj a Míše na kameni vzkaz že sjedeme autem dolu na parkoviště k vodě, a tak se i stalo.

Všichni jsme se převlíkli do měšťácký uniformy a navonili se. Fordku jsme parkli v Misurině u pizzerie kde jsme už dřív jedli s rodiči. Tenkrát jsem tady dostal tu zkušenost že němčina je úplně na hovno a Němce nemá nikdo rád. Tenkrát jsme pozdravili německy. Nikdo si nás nevšímal. Pak přišla servírka a umračeně nám nabídla pití. Pak zas dobu nic a při obědnávání jídla pochopila že jsme Češi a né Němci. Změnila výraz na tváři a začala se o nás starat. Při odchodu zanáma utíkala a volala čao čao. Tentokrát jsme pozdravili Česky. Příjemná ale stejnak zezačátku nebyla. My ale byli vysmátý když jsme si nesedli na kámen ale do póstrovaný lavice. Brzo se taky začala řehnit a byla nápomocná. S Honzou jsem si dal pivo do dvoudecky za 2,20 euro. Bylo bílé a bez pěny, sotva ho donesla. Chuťově bylo ale dobrý. Pizza stála od 5 do 10 eček. Všem ale určitě chutnala. Honza řekl servírce že to byla super pizza. Servírka to celá nadšená řvala přes celou pizzerei na kuchaře. Při placení za mě a Honzu, mě z 21,46 euro nechala těch 46 centů. A každýmu nám donesla do skleničky s nohou, velkého panáka višňového likéru. Odhaduju že měl možná k 60%. Protože Míša nepije a Pecon řídil, museli jsme z Honzou do sebe kopnout každej 2 panáky. Pří odchodu na nás opět volala čao. Měl jsme s Honzou docela škeblomotanici.

Dál jsme valili korzovat do Cortiny. Parkli jsme to přímo v centru. Všude chodili pěkný pichny a tlupy teploušů. „Chudáci holky“. Honza si koupil ve stánku na náměstí super hnusný pivo. Chodili jsme od výlohy k výloze a kravily. Super byl obchůdek s plyšovýma zvířátkama. Tam se Pecon s Míšou vzhlíželi. Někdy Po 11 hodině jsme dojeli na parkoviště Činkvetory. Měl jsem v plánu spát v přístřešku na prkna, kde jsme už kdysi spali za bouřky. Honza mě zrazoval, že ten přístřešek tam už dávno nestojí. Nakonec tam ale přece jen byl. Sem rád pač zase prší. Pecon s Míšou spěj v autě.

3. Den: Pondělí

Ráno mě probudili hlasy. K přístřešku přišli 3 Italové. Dobu si nás nevšimli ale nakonec nás přece jen spatřili. Zmlkli vzali co potřebovali a odešli. My zapakovali a odešli radši taky. Stejně už bylo skoro 9 hodin. Pro snídani jsme si sjeli znovu do Cortini. Honza si koupil chleba o velikosti rozduplý housky. Taky jsme koupili rajčata, salám, jogurt a další… . Podívali jsme se ještě do pár obchůdků a jeli zpátky na parkoviště Činkvetori kde jsme se nasnídali a umyli v říčce. Potom jsme ještě vyjeli o 3kilometry víš na Paso Falzarego pod horu Lagazuoi. Kam se chceme vyškrábat. Je to jedna z nejprokopanějších hor v Dolomitech.

Skoro celou cestu jsme šli nahoru tunelama. Došli jsme k chatě kde dojíždí lanovlka která nás mohla vyvézt nahoru. Ve vytrýnách jsme prohlíželi nalezené předměty včetně Československé prvorepublikové lopatky. Honza měl v plánu jet dolů lanovkou a podívat se třeba ještě na protější kopec. Já měl nějakou lenóru a tak jsem sním v celku souhlasil že pojedeme lanovkou. Pecon s Míšou jet lanovkou ale nechtěli a tak jsme se rozhodli rozdělit. Ještě jsme ale vylezli na úplnej vrcholek hory ke kříži. V krabičkách tam byli nasypaný peníze který tam lidi házej pro štěstí. Vrhli jsme se na ně jako smečka nadrženejch úchylů. Pecon nazbýral přes 6 euro a já asi 3,5 euro. Taky jsem si vzal zapik a nějaký čínský peníze do zbírky. Potom jsme se rozdělili. Petr s Mišou šli levou stranou po hřebeni dolů. A já a Honza jsme zjístili že lanovka už nejezdí. Tak jsme museli dolů taky pěšo. Tunelama už jsme ale nešli pač se mě dolů stejnou cestou nechtělo. Vzali jsme to teda pravou stranou po sjezdovce. Dost často jsme kopec zbíhali i přesto že mě občas podjeli nohý a kydnul sem si na prdel. Dole jsme ale byli raz dva.

Došli jsme k autu a popojeli k fortu kam jsme se měli v plánu podívat a případně u něj přespat. Fort byl ale nově opravenej a zamčenej. Dnes je zněj museum se vstupem asi za 10 eček. Rozdělili jsme se z Honzou a já šel hledat místo na spaní do tunelů a Honza do z Laguzoi dalekohledem vyhlídlích sroubku. Co kdyby byl nějakej otevřenej. Já našel na spaní jenom převis. Ale Honza zajásal že jeden srub je otevřenej. Spaní teda bylo vymyšlený. Podívali jsme se ještě k na kopci stojícímu modrému kamenu. Vypadalo to dost pěkně a zvláštně. Zjistili jsme ale že to není přírodní, nýbrž natřený barvou. Dál jsme popojeli 500m k plesu kde se chtěl Honza umejt. Zatím co se Honza myl, přišel Pecon s Míšou. Po cestě měli feráty takže nasadili i úvazky. Nakonec se taky trochu umyli a popojeli jsme zase zpátky k fortu. Vzali jsme vodárnu bombu s vařičem na uvaření čaje a došli do srubu. Zapálili jsme svíčku, vodárnu, uvařili čaj a pustili si na noteboku fotky s hudbou. Moc dlouho jsme ale nevidrželi a brzo šli spát. Já s Honzou jsme spali ve srubu a Pecon s Míšou šly spát do auta pač ve srubu nebylo nejvíc místa. Na zem by se ale vešlli.

Spal jsem na velikým stole a koukal z okna ven. Ten srub byl kamennej z první světový války a všude okolo byli zákopy. To okno bylo dělený příčkou. Noc byla temná. Vyděl jsem jen protisvah se světlímy kameny, nadním šikmo ubíhající smrkový les a ještě víš hřeben Lagazuoi. Na nebi svítili jasný hvězdy a já už jen čekal na polární zář. Měl jsem nádhernej pocit. Usínal jsem v Norsku.

4. Den: Úterý

Nařídil jsem si budík na 8:50. Vstali jsme a já se šel podívat ještě na ostatní sruby. Je jich asi 6 ale jsou zavřený. Všechny jsou propojený hlubokými zákopy a dokonce i krátkým tunelem. Ty dva u auta už taky nespali. Tradičně se řezali. Nasnídali jsme se, zapakovali a před jedenáctou hodinou vyjeli ku domovu. Ačkoli všichni chtěli zůstat. Doufali jsme že cesta by mohla konečně trvat jen 8 hodin jak vyhledávač říká. Sice jsme nebloudili, ale fronty na dálnicích nám ukázali, že přijedeme zase pozdě. Nakonec jsme jeli opět přes 12 hodin a domu dorazili před půlnocí. Míša s Petrem jeli ještě do Pardubic. A ráno hurá do roboty.

I přesto že se zacyklilo co se dalo, byl to skvěle využitý prodloužený víkend čtyřech globoidů.

Díky Cyrile, Díky Metoději

Kolouch

Response code is 404